U THAPSU PO 6. DUBNU R. 46

U THAPSU PO 6. DUBNU R. 46
Daleko, široko ocean žhavého písku. Nahoře klenba nebes v šedivo rozpálená. K východu v parách svítí bílé zdi Thapsu a moře za nimi pruh jak šedě zmodralý mrak. Ticho kol... V písku tom na sta a tisíce leží těl mrtvých se stopou ran v lebkách a na prsou jen. Jako měď červená ve slunci svítí ty tváře, v jich tazích ztuhlý je vztek a v skelných pohledech vztek. Modravé mouchy hýří v černých ran děrách, mravenci přičinliví pryč vlekou uschlou tu krev. Zbabělé hyeny po břichách plíží se kolem, havran a ohavný sup veslují k hostině sem – dědici republiky, hrobaři Svobody římské, vítězi poslední všech. Bez citu milosrdní. 169