M. ANTONIUS

Josef Svatopluk Machar

M. ANTONIUS Bedřichu Drožovi
I.
Hoch Octavian! Neforemný efeb, potomek propuštěnce provazníka, vnuk měnce peněz – slavný to rod otcův –; po matce afrikánský handlíř v mastech byl zdobou velikého rodu tvého. – A ty jsi snil o vládě nad vším světem? A po Caesaru chtěl jsi, urvav jmeno, podědit všecko, jmění, ducha, váhu? Ne, mladíku, ten Juliův duch velký po nivách Hadu volně asi těká a jistě dlouho, dlouho rozmýšlel by, kdyby měl vejít v těla tvého schránku a v podnájmu být drobné duše tvojí, jež nezve nic svým z velkých darů bohů, než úlisnost a chytrost, jakou mají hetery řecké. Pod zdmi hippodromu – ó včerejší den velké hrdé slávy! – tě zbité legie tvé přesvědčily, mládenče zpychlý, že je živa svatá a velká Nemesis, jež neodpouští, jež neuspí se, božstvo spravedlivé. Co zanechal jsi padlých na bojišti! A ranění, již ušli, nesli rány na zádech, hochu, na zádech, ne v hrudích. A mladík ten chtěl vládnout celým světem! Procit jsi, hochu, včera tedy ze snů? 186 Rozumíš nyní žebříku, jímž stoupá tajemné Fatum k nezvratné své výši? Marius – krok to prvý, druhý Sulla, a třetí Pompejus, a čtvrtý Caesar, a pátý – ha, ha, myslils Octavian? Mladíku, pátý zve se Antonius, jaks viděl pod zdmi hippodromu včera. U Actia – toť jiná. Episoda to prostě byla. Malá parenthesis, jak řečníci ji ve svých řečech činí, by silněj potom proud slov plynul k cíli. U Actia – tam Kleopatra zřela – že orel s výše snes se na loď tvoji, i bylo tedy božstva vůlí zřejmou, že zvítězit máš. Bozi zvednou často člověka k výši, by tím hroznější byl ráz pádu jeho. Kleopatra jela v čas z této bitvy plané, bezúčelné – a mně co zbývalo, než jeti za ní, vždyť poslala mi k sledování výzvu. Dnes zřejmo, že to byla episoda, a vůlí bohů že se Kleopatra v čas zachránila, vědouc, že tím chrání i Antonia k velikým dnům příštím. Jsme v moci Fata. Ale člověk moudrý se snaží Fatu svému porozumět a krok svůj zřídit podle jeho vůle. Jak otáčivé kolo, o němž pěje Řek Sofokles, tak ubíhal můj život do výše vznášeje se z bláta prachu a s výše klesaje zas v ponížení – ó Kleopatro, slunce mojich roků, 187 osudy naše skulo věčné Fatum pro celý život démantovým poutem, jež nerozbije nikdo ze smrtelných! A ten hoch myslil, že ta Octavia, ta studená a nudná krasavice, pravd plna jako matrona už letná, nádoba ctnosti, jaké byly vkusem snad za dob kdysi Numy Pomplia, že ta má býti Antoniu družkou?! Ó Kleopatro, jediná ty ženo! Ne, že jsi dítkem starých slavných králů, však že jsi ženou, prvou ženou světa, jsi lvicí římského lva Antonia! Vždyť Antonius ve všem dědicem je velkého Julia, a Kleopatra přec byla diademem Caesarovým! Jak dívala se včera s pýchou na mě, když Vicinovi odměnu dát chtěla – ty její oči jsou jak skvoucí mandle, v jichž středu hoří jak noc černý oheň – ó Kleopatro, osude můj sladký! Ten Vicinus jak Ares řádil v řadách hochových kohort pod zdmi hippodromu, muž čacký, voják, který zárukou je, že rozhoří se hvězda Antonia, když tací životem jej podpírají. To Kleopatra také jistě cítí. A srdce její také pyšněj bilo, když vojáka jsem před zrak její přived, by sama statečnost mu pochválila. A čacký Vicinus stál jako socha: ne přilba zlatá, ne brnění drahé, 188 jež za odměnu z ruky její přijal, však něžná vlídnost královny mé jala tak vojáka, že mlče slzel štěstím. Ó Kleopatro, jdeš jak božstvo světem, a kam tvůj pohled padne, blaho kvete. II.
– Imperatore, Vicinus tvůj přešel, hned jak byl přijal dary královniny, v ležení Caesarovo. Přešel se vším, se zlatou přilbou, brněním tím drahým a soudruhy své vybíd při odchodu jít za příkladem tímto. Slovem drzým se tebe dotkl, imperatore můj, i královny. Pád blízký věštil tobě a ji k heterám římským přirovnával, jež odkvetlé, jen ve tmě noční bloudí u hradeb města... Odpusť ústům mojim, že rouhavá ta slova opakují, však zmírnil jsem už tak i ostrost jejich. Imperatore, je mi teskno k pláči, ne nad svým losem, jenž mě tady stihne, však z tebe, z tebe. Vzbuď se, pane, povstaň! Jako bych velké slunce padat viděl, jež nikdy více – – Otroku můj, vyjdi! – – Imperatore – – Řekl jsem už. Vyjdi! – 189 III.
Pravili, že byl viděn divný průvod onehdy v noci. Z Alexandrie táh veliký zástup Satyrů, již hráli na cymbály a na píšťaly pěli, mávali thyrsy, loučíce se s městem. Bůh Dionysos, který zvláště střehl mé štěstí, odešel prý s nimi v dálku... Vicinus voják i bůh Dionysos – vše opouští mě. Bohové i lidé. Jakoby velké slunce padat viděl, jež nikdy více – – otrok můj tak řekl. Proč naposledy nemá slunce padat? Co heroů už prošlo naším světem, a zašli všichni. Zašly velké říše, králové slavní, sama božstva zašla, a jiná zajdou. Věčno jenom Fatum. A mudrc tiše poslouchá hlas jeho a neodpoví jemu planým vzdorem. Oh, Antonie, loukoť kola toho, na níž je připjat pozemský tvůj osud, se svezla k zemi a víc nevznese se. Čas sklonit hlavu pod rozkazem Fata. Ó Kleopatro, vše je dokončeno, vše vyrovnáno, usmířeno všecko. Smrt neleká mě, neboť zemru patře do tvojich očí a smrt brankou bude k novému žití, neb na nivách Hadu my dále lásce svojí žíti budem 190 bez hořkosti, jež přimísil k ní život. A z vody Lethe píti nebudeme, neb nechcem zapomenout svojí lásky. Ó Kleopatro, byl-li šťastnějším kdy tvůj Antonius, než je v této chvíli? Řím... Vláda světa... Chlapec Octavian... Vše plyne jako bublinové trety, jež pouští hoši pro zábavu z mýdla – vše marnost, hloupost. Všecko musil ztratit tvůj Antonius, aby mohl cítit, že největším je ze všech mocných světa, tvou lásku maje, Kleopatro moje! Hoch Octavian bude vládnout Římem – ó kdyby druhý Řím byl ještě v světě, i ten bych nyní klidně jemu přidal – ber, hochu, vládni, když tě vláda těší. Fortuna dařila tě vždy svou přízní. Před lety v Římě, když se v zápas daly křepelky naše, v krvavé když boje můj kohout hnal se s rudou svojí přilbou – tvé křepelky, tvůj kohout vítězili. Vem vládu světa, neboj se, můj hochu, tvou ruku teď už nikdo nezadrží. Sny pošetilé, myšlenky lstné, bídné, jež tolik dnů jste mi už povraždily, v tolika nocech zabránily spánku mé zraky zavřít! Proč to bylo všecko? Křepelek zápas, kohoutů boj planý, ubohé hříčky... Proto snad, by člověk v hodině smrti stal se aspoň moudrým, nicotu všeho poznav. 191 Kleopatro, ničeho není žel mi. Litoval bych, jen tebe litoval bych, Kleopatro, kdybych měl umřít s vědomím tím hrozným, že zůstaneš tu, sirá moje vdova. Jen tebe litoval bych, Kleopatro, neb vím, že nikdo z lidí ani bohů už by tě takou láskou nemiloval, jak miloval tě věrný Antonius. [192] OBSAH
Čínský letopisec píše9 Babylonský nápis12 Mojžíš14 Krajina Asijská16 Saul19 Ibis29 Antické jaro33 Krajina v Latiu34 Dryady36 Pythagoras38 Náhrobní nápis v Římě40 Orlové41 Slunečnice42 Scythové45 Modlitba48 Večer v Lakedaimonu49 Antická krajina51 Vínek z olympické olivy53 Skeptik59 Posel62 Umírající Aischylos63
[193] Parrhasios64 Chrysis75 U Aigospotamoi76 Poslední vítězství Sofoklovo77 Euripides83 Za raního úsvitu v Athenách85 Alkibiades86 Xanthippe, žena Sokratova92 Freska perská94 List z letopisů98 Ubohá Hellas100 Laïs103 T. Manlius106 Filosof Leosthenes o smrti Alexandrově108 Demosthenes109 Po západu111 Polemon113 Kynik124 Hannibal ante portas128 Na Isthmu131 Cato135 Hněv Afroditin137 Senatus populus que Romanus139
[194] L. Mummius142 Západ146 Votum senátu149 Marseillské víno150 Hoši152 Na ulici153 Smích Crassův157 Slonové161 Pompejus164 Catullus165 U Thapsu po 6. dubnu r. 46.169 Idibus Martiis170 Jeden z desáté legie175 Cicero179 Brutus181 M. Antonius186
E: tb; 2004 [195]

Básně v knize V záři helénského slunce (in Svědomím věků 1, in Macharovy spisy, svazek 14):