NA ULICI

NA ULICI
– Zdar, Rufe, spěcháš dozajista k foru? – – Tak, Lepide, a mním, že cestu jednu konáme oba. O Crassovi slyšels? – – Co nového má velmož ten zas v mysli? – – Chce orly římské nést v zem parthských lidí a od Caesara legie si půjčil a senátu se ani neotázal. – Jak přepodivný bývá rozmar mocných! Ten Crassus! Táhnouti chce proti Parthům k večeru žití svého. V kraje cizí, přes pouště zlé a nevlídné řek proudy, barbarů zemí dosud nezbádanou. A požehnán-li kdo je, jako Crassus, zemskými statky, otroky i štěstím i váhou hlasu svého v celé obci – – – Ó Lepide, a přec v tom plánu smysl. Hle, čeho pohřešoval dosud Crassus? Vojenské slávy. Triumf slavit touží jak Pompejus a jak jej Sulla slavil. Chce vrátiti se jako imperator z asijských krajů dálných nehostiných. A konečně že ne i s prázdnou rukou, však s řadou lodí dobře obtěžkaných – vždyť známe Crassa! Bohatý to velmož, však tím míň v počtech zapomene sebe. – 153 – A praví se, že půjčil Caesarovi ohromné sumy k zaplacení dluhů? – – Tak, Lepide. Měl ovšem dluhy Caesar, neb dobré srdce jeho nemohlo snést pohledu na dlaň cizí otevřenou, i sám rád dobře žil, jak přával jiným, by dobře žili. Ó kéž měl by Caesar tak jmění Crassa, všem by dobře bylo občanům římským! Crassus tedy pomoh, když lid a senát přiřkli Caesarovi Gallie správu, neboť věřitelé hrozili zdržet Julia zde mocí. Teď v Gallii si slavně vede Caesar a slávu Říma vnáší do nejzazších barbarských končin. Velké věci jistě provede muž ten, než sestoupí v Orkus. – – A může býti ještě větším Caesar, než Pompejus jest? – – Lepide, Pompejus čím byl a jest, to víme dobře všichni; však něco vězí v povaze té hrdé, že nelze dobře věřit v pevnost štěstí, jež provází ji. Neboť povahy jsou už také, které spoutají své štěstí a vlekou je, však takových též dosti, jež odpudí je. Taký demon, myslím, jest v Pompejovi. – Ostatně teď skytá ta obec naše pěkné podívání: tři mocní o vládu se rozdělili a senát nesmí nic než hlavou kývat, my v centuriích sice hlasujeme, 154 však proto jenom, bychom hlasovali – stav věru lepý! – – Vyznám se, ó Rufe, že nerozumím dobře slovům tvojim, však věřím v pravdu jejich, neboť v proudu veřejných věcí žiješ, pozoruje i čin i lidi. Já dle povahy své, jež ráda tráví v přemítavém klidu, jdu sadem rád a pozoruji práci svých otroků. I k dětem rád se dívám, jak v tlupách zápasí, tož hrajíce si na krále barbarské a římské vojsko, svádějí boje, triumfy pak slaví – hle, tak se dějiny mým jeví zrakům v hře nedospělých – rád i v pole vyjdu a pozoruji dary Cereřiny, vůz Apollina na modravé pláni a barvy věcí vzdálených i blízkých, jak mění se a hrají během dením. Tak přijde jednou poslední den žití, a já žil také, třeba takto jenom. – – Tvá povaha, Lepide. Nelze jinak. Však nutno zrychlit, tuším, naše kroky, neb heroldi již vystupují v prostor. Já v trhu otroky tři ondy koupil, a dva z nich věru hotovým jsou jměním. – A pro kterou že asi vlastnost, Rufe? – – Ten jeden kuchařem je k pohledání. Z ryb, ptáků, rostlin upravit zná jídla, že požitkem se věru oběd stává 155 až uměleckým. Druhý zahradníkem je dovedným, jenž v krátce sad můj změnil na rozkoš očím. Za to třetí otrok má málo ceny. Ničema, lhář, pijan. – – Tož zabiješ jej, či jej prodáš, Rufe? – – Jej nechci zabít, neboť je to peníz. A prodat nelze ho, neb známým stal se. Však paedagogem jest teď dvou mých chlapců, neb otrok něčím zaměstnán být musí. Zdar, Lepide, jdu ke své centurii! – – Buď, Rufe, zdráv a zdráv buď dům tvůj celý! – 156