POLEMON

POLEMON I.
Všech nevázaných kvítků, kteří byli postrachem slušných lidí celých Athen, byl výkvětem a hlavou Polemon. Dne nebylo, by nešli na agoru a netropili žert svůj z pilných ševců, již v potu tváří robili svá díla v chladivém stínu dlouhých podloubí; by nerušili soudů chod a vážnost posměšných poznámek svých pustým rojem matouce žalobce i obviněné v jich vývodech i sporu líčení; by nezjevili v hromadách se lidu, kde věci obce byly přetřásány, a vpadajíce v řečnických vojsk čety je v zmatek obraceli vtipy svými ku hněvu rozšafných všech občanů; by v divadle s míst svojich na jeviště poznámky nevolali hře i hercům, je občanskými jmeny jmenujíce, čímž ovšem značně trpěl dojem hry. Zle ve dne řádili a hůře v noci. Se světlem Foiba nechodili spat, ba, spíše pravidelně vyčkávali v hodovní síni jeho příchodu. Tu nazvali si tanečnic a heter, jež pověst vynášela po Athenách, tu pili víno vodou nemísené po zvyku perském, hlomozili, pěli, že nemohlo spát celé okolí. 113 Tu často vybrali se na ulice, rouch nezměnivše, věnce na hlavách, a s heterami táhli po městě na domy bijíce a předstíráním vzniklého ohně s lůžek lákajíce počestné lidi. Štíty sundávali a buďto jmena na nich měnili, anebo zaměnili sídla jejich strojíce rozčilené probuzení poctivým řemeslníkům athenským. Po hermách stoupali a věnce svoje na omšené jich hlavy překládali. A chodce, který kráčel osamělý, byv zdržen obchodem či přátel řečí, za ruce vzali, cestou svou jej vlekli, a čím víc zdráhal se a odporoval, tím větší potěšení měli z něho, a volnost dali teprv, až jim v oči Helios sypal zlaté blesky své. Té chásky archontem byl Polemon. Jak člověk dobrý, který na tržišti ptáčata skoupí v klecích uzavřená a vynese je kamsi do sadu a smutná vězení jim otvíraje po jednom propouští je na svobodu, jich zpěvným děkováním těše se – tak dnem i nocí pouštěl na svobodu Polemon onen zlaté svoje mince, jež v různých krajinách a různých dobách pochytal v měšce otec starostlivý na těžkých lodích voze z Asie 114 obilí žluté, drahé perské látky a z Athen zase do měst asiatských tepané přílby, řemení a štíty, náramky, prsteny a dobrou obuv. II.
V hodovní síni hoří olej lamp, jež v květů formě sošky štíhlých nymf zdvihají vzhůru jako na ochranu před houfem rozpustilých satyrků. Oleje voní, jimiž napuštěny jsou mladé hlavy, voní květy věnců, jež leží na hlavách, a zlatý pohár v podobě ženských ňader vyhloubený cestuje pilně kolem tabule. Už zraky jaksi znaveny jsou tancem a ohlušeny uši hudbou pištců, a hrdla ochraptěla hlasným zpěvem. Polemon zadíval se na líc Fryny, jež rouchem lehkým jak oblak myrrhy svítivé tělo svoje zahalujíc tenkými prsty vybírala mandle ze zlaté mísy, zasnoubila s každou omžené zrnko z modravého hroznu a ničila je potom v stoupách zoubků. Hetera cítila ten dlouhý pohled a zdvihla hlavu s otázkou v svých očích. – Já myslil, Fryno, pozoruje tebe, zda žije člověk Hellen, jenž tě spatře, 115 tak chladný byl by, že by nezatoužil tě v náruč stisknout zpit a omámen jsa – Polemon řekl. – Ani člověk barbar! – smála se Fryna pohodivši hlavou. – Snad stařec jenom – mínil kdosi na to. – Či filosof jen – pronášel se druhý. – Neb oba v jednom – rozhodoval třetí, – jak Xenokrates – – Ano, Xenokrates! – – A chci-li já, pak nikdo neodolá, ať stařec, filosof, či oba v jednom! – vykřikla Fryna. – Xenokrates jistě! – Z mladíků jeden přesvědčivě pravil. – Já mudrce jen s nemoudré znám stránky, i Aristotel přišel, přišel Plato, i slavný kynik jeden dral se ke mně, až vymlácen byl otrokyní mojí! – zvolala Fryna. – Xenokrata neznáš! – – Je muž. A z masa, krve. Neodolá! – hetera řekla. – Uzavřemež sázku – Polemon navrh. – Neznám Xenokrata, 116 však tomu věřím, přátelé co tvrdí. I sázím na tu nedobytnost jeho svůj zlatý pohár na mísení vína (nám ostatně ho není ani třeba), a ty, ó Fryno, dáváš v protisázku? – – Trojnožku zlatou, již mi před nedávnem přinesl člověk jeden ze Syrie! – – Já radím ti, ó Fryno, bys v tu chvíli šla k filosofu – mínil jeden z hostů – on totiž před usnutím nepovrhne pohárem vína, a jak víme všichni, je Dionysos sladké Afroditě tím nejvěrnějším vždycky průkopníkem. – Jdi, Fryno – Polemon ji taktéž nutil – my vyčkáme zde do raního svitu návratu tvého. Vítězna-li přijdeš, pak ihned vítězství to oslavíme, a prohraješ-li, oslavíme prohru. – Smála se Fryna, s lehátka se zdvihla a rozjařeně vyšla do noci. III.
Šla k zahradám, jež kdysi Akademos dal Platonovi. Bílé světlo luny stříbrným leskem opřádalo domy a po ulicích bylo rozloženo. Tmou platanů šla k domu, kde spal mudrc. Vstoupila v síňku. Muž tu tiše leží, proud světla ozařuje líce jeho 117 i bílý vous. Šat odhodila Fryna a svítící své tělo postavila v záplavu světla: – Xenokrate, slyšíš? – Otevřel oči, klidně pohled na ni a hlavu odvrátil. – Hleď, Xenokrate, to já jsem, Fryna. Slyšíš, Xenokrate, já k tobě přišla! – Ale mlčel mudrc. – Ó Xenokrate! Slyšíš, Xenokrate! – Odpověď žádná. Krev se hnala Fryně v líce i k skráním. Chvíli stála tiše a hněvem zatínala pěst i zuby a potom jako dravec vrhla sebou na úzké lůžko k bokům filosofa. Však Xenokrates posunul se dále a místa tolik přál jí, že sám ležel na hraně lůžka. Slova nepromluvil, ač Fryna v řeč svou všechnu sladkost dala a žhavým tělem svým se k němu tiskla a rukou jednou objala mu šíji a druhou hladila mu vlas i líce. A když pak znavena vším ustanula, hned slyšela dech tichý, který svědčil o klidné krvi starce filosofa. A v posled hoříc hněvem, pokořením viděla, jak svit luny vykrádá se a šero stojí v síňce. Kterak potom 118 se rudý nádech rána kolem sije. Jak svítá den. A stařec stále kliden. Tu vyskočila z lůžka nevlídného, šat přehodila a jak něčím štvána pádila nazpět městem k Polemonu. IV.
Rozjařil příchod její hodovníky. – Jakž, Fryno, neseš olympický vínek? – – – Zve pohár zlatý tě už paní svojí? – Dáš oběť díků velké Afroditě? – Tak zasypána byla otázkami. – Já žízním. Pohár! Pranic nestalo se. A kdybych pannou byla vešla k němu, jak panna bych se navracela nyní. – – Tys prohrála a trojnožku svou ztrácíš?! – – Ne, neprohrála. Trojnožku ti nedám. Já sázela se, že muž z masa, krve mi neodolá. Našla jsem však sochu. Studená socha leží na tom lůžku. Trojnožku nedám! – Smích se ozval kolem a pilo se. Už Heliův vůz rudý 119 nad obzor stoupal, a ten smích hřměl ještě, a pohár ještě cestoval tam po rtech, a Fryna stále zlobíc se a křičíc líčila podrobnosti prošlé noci. V.
Už město probouzelo se. Na agoru se zbožím svojím spěli obchodníci ženouce osly, kterým plné koše po bocích visely; už řemesníci své stolky na ulici postavili a do díla se dali hovoříce o všem, co bylo a co být by mohlo; už drobná mládež v gymnasium spěla, a otcové jich, kterým rod a jmění dávaly zvláštní vážnost v celém městě, v ulici vyšli bystře pátrajíce, kde kdo je, s nímž by bylo možno sdílet v příjemné řeči poznámky a plány, jež napadly jim včera před usnutím – když mladík Polemon šel ulicemi pozvolným krokem v hodovním svém rouše a věnec svadlých růží na kadeřích. Zjev jeho budil pohoršení u všech, kdož spatřili ho, Polemon však nedbal. Šel rozjařen, a třeba dráha jeho nebyla přímá, přece zdál se míti cíl určitý. Šel onou živou třídou, jež vedla v Kerameikos, potom zahnul k zahradě Akadema, kde své žáky po medném filosofu Platonovi moudrosti cestou vedl Xenokrates. 120 Zahradou prošel, vstoupil v jasný sál, kde v kruhu kolem učitele svého mladíci dleli, visíce mu na rtech pohledy vážnými. Tam usedl si a zadívaje kalnými se zraky v tvář Xenokrata, kterou vous a vlasy šedivým kruhem hustě lemovaly, dal do smíchu se: – Totě tedy ona šedivá moudrá sova Athenina, učené zrcadlo a studna vědy! Cha, cha, cha! Víš-Ii, starý pošetilče, že nejkrásnější děvče z celých Athen v tvém lůžku bylo po celou noc dnešní? Cha, cha, cha! A ty, Boreáši starý, jak dřevo spal jsi! Toť ta tvoje moudrost? – – a takto dál šel v bezuzdné své řeči. I vstali posluchači rozlobení, by vyvedli jej, ale Xenokrates pohledem pouze přikázal jim sedět a nedbat vetřelce. A jak by v proudu byl přednášky své, takto mluvil dále: – Ne stejná duše všem je lidem dána. Jsou, které jako plazi žijí v prachu, jsou jako žáby bahno milující, a jsou, jež ptákem plují v modré výši, zem přezírají, propasti i hory a v slunce zírají a v modro nebes. – (Polemon utich. Ještě jako zvykem mu na rtech vězel pohrdlivý úsměv, však s pozorností začal naslouchati.) – Ten přírody řád klidný mudrc znaje, jím řídí se. I plazu vyhýbá se, 121 i žabám přeje louži jejich slasti, i s lidskou hloupostí má slitování. Života cestou jede se jen k hrobu. Čas vozataj pak práská do svých koní, jež hodiny jsou, nikde nezastaví a uprosit se nedá slovem žádným, a nešťasten, kdo necítí tu jízdu a její cíl i střemhlavou tu rychlost! – (Tu Polemonu úsměv zmizel se rtů, a rukou chvějící se sundal s hlavy svůj věnec z růží, pohodil jím na zem a poslouchal.) – Číš vína, chvíle lásky jsou lidem dány jako občerstvení na hrozné dráze. Ale nikdy nejsou života účelem a smyslem jeho. – (Své nahé ruce Polemon skryl v roucho a skrčil se, jak uniknout by toužil všem zrakům kolem.) – Osud dovoluje člověku ovšem prodloužit tu dráhu. Dal schopnost mu ji naplniti činy, využít prací, kterou člověk roste a metu žití svého odaluje. Neb kdykoli se taká cesta měří duševním zrakem, každý rok se jeví být olympiadou a vozataj čas poslušným sluhou. Člověk prožil věky, když věků ovocem svůj život sytil. – Tak o životě dále mluvil mudrc, a každé slovo jako vláha deště 122 padalo v sprahlou duši Polemonu. Na žití svého dobu uplynulou zrak obracel a pustých dnů sled vida zaplakal tiše. Po přednášce vykrad se jako plachý zloděj k domu svému, svlek roucho, hodil v kout jím s pohrdáním a sed a složil v dlaně horké čelo. VI.
V den příští s jitra prvým úsvitem šel Polemon zas v sady Akadema. Šel rychle. Nenápadný himation mu halil tělo. Se skloněnou hlavou usedl zbožně mezi posluchači. VII.
Kdo nezná pyšnou chloubu celých Athen, mudrce Polemona? Kdože neví, že nejlepším byl z žáků Xenokrata? Že Xenokrates umíraje určil jej správcem školy, kterou založil kdys sám božský Plato, z jehož retů lila se slova sladší hymettského medu? 123