T. MANLIUS

Josef Svatopluk Machar

T. MANLIUS
V průvodu liktorů před tváří vojska sed konsul k soudu. Provinilec stál tu v své mladé síle kypící a krásné, stál v plné zbroji, potřísněné krví a zablácené prachem bojování. Ach, soud byl krátký, vina byla jasná: Jel s četou jezdců na obhlídku kraje, když s nepřítelem četnějším se střetl a zápas nabídnutý – krev ta bujná – rád přijal. Paměť lehce přenesla se přes přísný zákaz konsula a otce – ach, ano, otec-konsul soudí syna – a bojoval, jak Římanu se sluší: sklál vůdce, sklál ty, kdož ho pomstít chtěli, a v malé chvíli s kořistí a slávou se v tábor vrátil... Nyní konsul zírá v ty tahy drahé, v důvěřivé oči zrozence svého, jenž měl nést rod jeho k budoucím časům, jenž měl zveseliti vnoučaty jednou chabé stáří jeho a převzít v dědictví dům rodu jeho i službu bohů domácnosti jeho... A zírá v ně jsa nepohnut jak Osud. Soud krátký byl. Kýv konsul liktorovi: – Setni mu hlavu! – Nepohnut jak Osud zří na mladíka, jenž si sundal přílbu, 106 brnění snímá, mladou šíji kloní, jak na syna se – na Římana – sluší. Sekera blýskla. Nepohnut jak Osud zří konsul na krvavé dílo její a jenom aby tíhu sehnal s hrudi – ne svoji – ale ztrnulého vojska, dí suše: – Líp, když ztratí otec syna, než otčina svou kázeň starodávnou. – 107

Básně v knize V záři helénského slunce (in Svědomím věků 1, in Macharovy spisy, svazek 14):