PYTHAGORAS

PYTHAGORAS
Mladíku ze Syrakus, syt jsa světa a nenasycen, toužíš v kruh náš vstoupit – jak, moudrost hledáš? Té však není u nás. Té nikdo nemá ze smrtelných lidí. My přáteli se jejími jen zveme. A k pravdě toužíš? Není pravdy, hochu. Ty nyní sám se jiným objevuješ byv druhým někým. Žil jsi v jiném těle a v jiném čase, v jiném pásu země co jiný člověk – však ti jistě kmitne z těch časů někdy matná tucha duší, kraj cizí poznáš, kde jsi kráčel jednou, i myšlenku, již myslils v žití jiném. Jest jenom jedna velká harmonie sfer, osudů i věcí. Ta jen bleskem se jevívá ti, zaznít uslyšíš ji, však trvale se zachytiti nedá. A potom, hochu, jistota je čísel a čar a tvarů. Té ti možno dáti. A není malý takový dar v žití: bod pevný, o nějž vždy se možno opřít, když myšlenka a system v nic se kácí, i tichý přístav vlastní duše tvojí... Jest číslo psychou věcí, neboť žije i strom i kámen, vzduch i vlna řeky. V ten svět tě uvedeme. V světě starém starého člověka však nechat musíš. K nám cesta obtížná jest: mlčet nutno, bys cenu řeči poznal; nutno vzdát se 38 radostí žití, radosti bys došel; vše nutno odhodit, což tvého bylo, bys cenil to, co v úděl se ti podá. A v úděl se ti dá jen jistota ta, ta psycha čísel, harmonie tvarů, ne jmeno, ani sláva. Žil kdys s námi Hippasos, mladík postavy i let tvých, s žíznivou duší. Hippasos ten našel ton nový jeden v harmonii věcí, jenž dvanáctistěn zve se. Opit pýchou vyhlásil nález spojiv jej s svým jmenem. A tenkrát srazil se skály jsem hocha do mořských vln. Neb zradil život nový a žízeň duše ukojit chtěl slávou... Vše uvaž, mladíku ty ze Syrakus. A chví-li slabostí se duše tvoje – v čas odstup. Had, když svléká starou kůži, je zmámen bolestmi a utrpením, což v harmonii osudů i pro tě, mladíku, platí. Opusť město Kroton, vrať domů se a ženu vyber sobě z dcer syrakuských, děti ploď a živ buď po zvyku stáda lidského. Či zůstaň – a zmizíš, živ jsa, z paměti těch živých a budeš jenom tonem v harmonii, jenž zní a zmlkne, aby zazněl znova... 39