FRESKA PERSKÁ
Miláčkem matky svojí, vznešené Parysatis,
byl Kýros. Pohled jeho byl jako úsměv slunce,
jehožto jmeno nesl. Vznešená Parysatis
jej králem míti doufá, až otec zavře oči.
Však nedbá proseb, slzí vznešené Parysatis
král králů. Po zákonech, jež perskou říší vládnou,
trůn zdědil Artaxerxes i palác v Passargadách
i zemi nekonečnou i lidí miryady.
Odešel Kýros do Sard. Odešel s hněvem v srdci
a s plánem v mladé hlavě. Stáh pěší, jezdce, vozy
i pomoc z obcí řeckých a pochodem se pustil
přes Frygii a Taurus k dálnému Babylonu.
Vznešená Parysatis se zatajeným dechem
poslouchá zprávy poslů. A ať z těch řečí padá
stín smutku v duši její či slibná záře slunce,
vznešená Parysatis jak socha klidná čeká.
U Kunax shaslo světlo. Tu drahou smělou hlavu
od trupu odělili i ruku usekli mu.
Sam Artaxerxes zdvihl, v kadeře prsty vnořiv,
tu hlavu z písku země a zadíval se na ni.
Pak vyhlásiti kázal heroldy po vší zemi,
že jeho rukou padl ten zbojník proti trůnu –
však velká Parysatis jen pohrdavým zrakem
se dívala kams v prázdno čekajíc času svého.
94
Čas přišel. Mithridates rozpálen ohněm vína
dal zvůli řeči svojí: – Proč myslíte, vy bloudi,
že dal mi král šat tento? A náramky ty zlaté?
A řetěz drahocený? A proč mě daří přízní?
Že pokrývku jsem s koně já Kýrova mu přines?
Jen pošetilec věř to! Já hnal to kopí k hlavě,
jež oko trefit mělo. Však kopí rozhodlo se
udělat v skráni otvor té vládychtivé krvi! – –
Té noci zvěděla řeč tu velká Parysatis.
– Hle, synu, čím se chlubí zlá ústa Mithridata!
Jak, zabils Kýra, králi? A proč ti tolik drahou
pokrývka koně jeho? Má málo jich král králů? –
Vysvlekli Mithridata a náramky mu vzali,
potřeli tělo medem a obrátili k slunci,
a velká Parysatis po sedmnáct dní tiše
na rej much dívala se a hodování červů...
Čas přišel. Karský člověk před krále padl prose:
– Já zabil Kýra, pane. A nouze je v mé chatě –
– Ty, tuším dotvrdit chceš, že mnou byl zabit Kýros? –
– Ne, pane, já jej zabil, když poraněn byl před tím;
krev tekla z jeho skráně, a o dva muže opřen
s bojiště vlek se Kýros, já kopím mrsk mu v nohu,
pad Kýros, poraněná skráň o kamení třeskla,
ó pane, slyš mě, nouze a hlad je v chatě mojí! –
– Setněte hlavu lháři! – Vznešená Parysatis
však vztáhla bílou ruku: – Ó ne tak, synu králi!
Mně vydej utrhače! Neb ty jsi zabil Kýra,
a uráží tvou matku, kdo čin tvůj popřít troufá! –
95
Dní deset strávila pak v mučírně Parysatis
a muky vymýšlejíc mhouřila tmavé oči,
v den desátý pak vyšla, když vykřik naposledy
muž karský, jemuž vlili kov roztavený v ucho...
Zbyl ještě Masabates, ten eunuch, který uťal
mrtvému Kýru ruku a hlavu kadeřavou.
Svou službu konal tiše a mil byl velkokráli,
i Parysatis zdála se dařit jej svou přízní.
Kdys bylo po hostině a Artaxerxes z nudy
hrál s matkou v kostky. Hra šla o tisíc dareïků.
Prohrála Parysatis a zaplatila klidně.
I kostkovali znovu z eunuchů o jednoho.
Po třetím vrhu spočtla své body Parysatis
a nerozhodna chvíli ve volbě výhry svojí
přes rty své dala tiše klouzati jmenům různým,
pak řekla velkokráli: – Eh, dej mi Masabata! –
V dvůr domu svého sešla a založila ruce
a zamhouřila oči vznešená Parysatis:
a kůži dala stáhnout za živa s Masabata
a na tři kůly vbodnout krvavé tělo jeho...
A ještě jeden zbýval: syn její Artaxerxes.
Ten lásku žití svého rozdělil v máť a ženu,
vznešenou Parysatis a na Statiru luznou,
jež mírným stříbrem luny svítila v nitro jeho.
Ta rána stihne muže, jíž žena milovaná
schvácena bývá. Proto vznešená Parysatis
při hodech rozkrojila vzácného ptáčka v půlky
a jednu jedla sama a druhou podávala
96
Statiře luzné s klidem v svých přimhouřených očích...
Pták připraven byl umně v kuchyni Parysatis
a vlastní rukou její... Statira snědla, vzkřikla
a skvrny vyskočily na chladnoucím tom těle.
A potom stišila se v své duši Parysatis.
Sedala v paláci svém a slova nemluvila,
jen v slunce dívala se, jehožto úsměv světlý
jí stále připomínal tu mrtvou hlavu jednu.
97