SLONOVÉ

SLONOVÉ Robertu Schalekovi
Ne, nebylo to představení včera, jak v cirku bývá! Málo přízně získal Pompejus divadlem tím v očích lidu! Tak nelapí nás. Naopak. Svou duši urážek plnou jenom odhaluje a chtěje lichotit nám ukazuje bezděčně pohrdání lidem římským. A z jakých důvodů ty hry nám strojí? Chce zas mít velitelství vojska někde? Hle, muže sbírá – k čemu? Proti komu? Chce úklad provést proti Caesarovi, jenž přítelem nám? Strojí hry – nu, budiž. Však k čemu dovoluje rušit sliby a svatou hroznou Nemesis nám budí, jež přísně tresce porušení přísah? To můj je rozum, prostý římský rozum: nejednat nikdy proti vůli bohů, nedráždit Furie své mysli pýchou! Pompejus zpychl – v tom to všecko vězí. A pýcha bezohlednosti je matkou, a bezohlednost šlape po všech řádech ať božských nebo lidských, toužíc stoupat vždy výš a výše... Při tom zatemňuje zrak tomu, koho vede, zacpe uši a duši pomate – vše proto, by tím jistěj v hodinu jednu přivedla jej k pádu. 161 Ne, nebylo to představení včera, jak v cirku bývá. Pompejus moh šetřit bohů i lidí... Čtyři dny se bili gladiatoři dobře ozbrojení s lvy africkými – pět set zvířat bylo – ten počet novostí sic uráží nás o Pompejově pýše hlasně svědče – však budiž – boj ten obvyklý je v cirku, a kdyby v obvyklých byl prostých mezích, tu jistě vděčně byl by přijat lidem. Však pátého dne vešla řada slonů v areny prostor... Dobráčtí ti tvoři se vlídně zadívali na lid římský a k bojování chuti nejevili. I drážděni, i vybízeni, hnáni k útokům ostny, bodci a vším možným, nikterak nedali se z klidu rušit, jen ustoupili, jak by místa svoje trýzničům v míru přenechati chtěli. A když pak meči na ně dotíráno, – neb trpělivost zápasníkům došla – a do citlivých rypáků je bili, tu k bolestnému podivu a hrůze krvavé rypáky své zdvihli k nebi a žalně žalujíce pobíhali prostorem cirku... Nevole nás jala, a nad to řada lidí dosvědčila, jaký tu přečin spáchán proti právu. V Africe dálné, volné vlasti svojí, ti sloni byli různo pochytáni a přivedeni k lodím. Na lodi však zvířata ona nevolila vstoupit, 162 jak příštích věcí by se obávala. A teprv když jim vůdci sliby dali a přísahy o plné bezpečnosti v tom našem městě, vešli obři v lodi. A proto tedy pobíhali cirkem a proto rypáky své zkrvavené zdvihali k nebi trpce žalujíce svým nářkem na přísahy porušené... A zvířata ta zvlášť jsou milá bohům. Za světlých nocí, než se Luna zjeví v oblasti hvězdné, slonové ti chodí k vod čistým proudům v domovině svojí, v nich umývají veliká svá těla druh druhu v svorné snaze pomáhaje, a když se stříbrná líc božstva zjeví, pochodem zbožným vážně před ní táhnou umyti, čisti. Takto zvykem dávným ctí zvířata ta stříbrolesklou Lunu... Ne, neměl Pompejus k těm věcem svolit a nevyzývat pyšně božstvo pomsty! My překazili zločiný ten zápas – však nářek zvířat těch mi pláče v duši a děsí ji... Zlé doby přijdou na Řím a – třikrát běda! – ne bez viny jeho. Ó neopouštěj, Quirine, svůj národ, a největší všech, Jove Kapitolský, drž nad námi svou ruku milosrdnou a, Gradive, ty přispěj ve zlých časech! 163