MOJŽÍŠ

MOJŽÍŠ
Nebesa zžhavená se necitelně klenou nad plání pískovou. Pták nepřeletí tady, stromoví neroste. Jen soutěsky skal tmavých a bludné balvany tu plavou plochu ruší. Zástupy národa tím žhavým táhnou zlatem, jež chví se ve vzduchu. Jdou muži, jejichž hlavy vlas stíní modravý, jimž po širokých hrudích se valí černý vous, a ruka jejich tiskne hůl. Zbraň i oporu. A z tmavých očí jejich bezmocná zoufalost se tiše dívá k zemi. Na hřbetech velbloudů se nesou štíhlé ženy. Z jich očí mandlových jen únava se dívá, jako květ žíznivý se kloní těla jejich, marného hoře stesk na vadnoucích rtech leží, a k prsům bez mléka svá nemluvňata tisknou, co děti vzrostlejší se po bocích těch zvířat, řemeny připjaty, v snu ztrmáceném houpou. A hnědí velbloudi jdou se skloněnou hlavou, květ bledý ginestry už ani neutrhnou, smrt hledí z očí jim a láme pohled jejich. Den za dnem takto jdou. Kam – proč – to nikdo neví. Jdou, že tak káže On. Že poručil tak starším kmet onen hubený, jenž jede na velbloudu a sehnut tíží let se kloní k šíji jeho. Skráň seschlou opřel v dlaň, ta ruka kost a kůže, a zrakem dívá se v říš oku nepřístupnou. 14 A když pak vztyčí se, tu převyšuje všecko, jakoby k nebi rost; tu pohled jeho letí po celém národě a pohled ten má hrůzu, jak uzlovitý bič by švihal po těch šíjích: muž přidá do kroku, i velbloud popoběhne, i žena sedící mdlou hlavu mocí vztyčí... Neb onen kmet jest muž, jenž mluvil na Sinaii s tím Tvrdým, Hněvivým, jenž z plamenů má roucho a jmeno svaté tak, že jazyk Israele pod trestem zničení je vysloviti nesmí... 15