L. MUMMIUS

L. MUMMIUS (Dva plavci na loďce v přístavu korinthském.)
1. Hle, Korinth nádherný! Ta chlouba Řecka sutinou černou, rumem, spáleništěm. Tam ještě dýmu sloup se valí k nebi jak známka oběti – co stálo dřív tam? 2. Sklad kupce Perithoa, myslím. Pohleď, tam zase rudý jazyk ještě švihá, jak by si netvor jakýs olizoval ret pracující – Hery panovnice tam chrám stál dosud. Viz, jak s Akropole se očazené sloupy hrozně řítí a v pádu tříští zdobné hlavy svoje o boky skal – snad zúmyslné činy kamení zoufalého. 1. A když vane k nám vítr, cítím pronikavý zápach těl pálících se. 2. Strašlivě zná mstíti Řím urážky své. Toto zbořeniště po všechny věky němě křičet bude výstrahu hroznou městům zkvetajícím po celém světě. 142 1. Jakže jenom zval se ten zamračený archon lidí římských? Šli muži před ním s pruty, sekerami, a děsným dojmem působil ten průvod, jak vládce Hadu sám by tady kráčel. 2. Toť konsul jejich. Lucius Mummius. Ne jako my, jimž jedno jmeno stačí, on dvě si nese. Snad i třetí za to, že Korinth spálil, přidají mu v Římě, jak zvykem u nich. Poboření města tak slávu nese jako řeckým lidem vítězství v Olympii. Divný národ! Spartany jistě dravostí svou předčí i hladovostí uměleckých věcí a pokladů. Já konsula jsem viděl v přístavě z blízka, stál tam s družinou svou a před ním sochy, obrazy a věci, snesené z města – tak prý káží v Římě vždy konsulům svým, neb to město jejich je nevzhledné, soch není ani v chrámech ni po náměstích, lid pak znalý války je neumělý v pracích uměleckých – tam, kde kůl onen leží vyvrácený, tam on stál, konsul; k loďařům, jichž lodi byl najal ku převozu v Italii, tak vykládal – jak pravím, byl jsem při tom: – Svým hrdlem ručíte mi za ty věci! Ať obrazy i sochy bez poruchy ku břehům Italie dovezete! Já nežertuji. Zkazí-li se obraz, sám postaráš se o jiný pak, muži, 143 a na vlas tytéž barvy, desky velkost. Tak pravím ti. A srazí-li se soše jen jedna ruka, novou opatříš mi, tu celou sochu novou. Žádné správky. Chci pořádek a jasno v naší smlouvě! – Tak mluvil konsul, a mně k smíchu bylo i všem, kdož stáli jsme tam. Vlekli sochy, i Fidia i díla Praxitella, obrazy Zeuxe, desky Parrhasia na ony lodi. Sochu jasné Hery z mramoru, zlatem hojně vykládanou, jež safíry svých očí dívala se tam s Akropole na město a přístav, otroci nesli jako kládu dříví. I příběh Ariona v živých barvách, jejž delfín mořem na svém hřbetě nese, otroci vlekli, vojáci pak s žasem dotykem prstů zkoumali vln obraz a divili se, že je voda suchá. A konsul na vše zkoumavě se díval; – Dej dobrý pozor, muži řecký – pravil zas k loďařovi – A mě nechtěj přelstít – řek hrozivě – snad správkou umnou věci doufaje možný úraz odčiniti. Jen maličkost – a nové opatříš mi, ať socha to či obraz! – Řek to přísně, a nyní smál se hlasně všech nás zástup. On ohledl se: – Smích vám brzy zajde – řek krátce. Lodi vytáhly své kotvy a větrem hnány spěly v širé moře. Tu konsul kázal zapáliti město. Smích zašel nám. Tak hlupcem nemotorou 144 je vyraženo jedno z jasných očí Hellady naší... 1. Jaký hrozný člověk! A Memios se zove, či jaks řekl? 2. Mummius. Tomu Lucius však předsaď, jak zvykem u nich... 145