SKEPTIK

SKEPTIK
Co všechno netvrdí nám básníci! Vy čítáte, jak malují ten svět, jenž vzdálený je našim pomyslům, s takovou věcí všechněch přesností, jak by byl právě dobrý poeta z těch končin přišel! A přec rozum dí a hlásal tak už mnohý filosof, že valná toho část, což bohy zvem, je libým klamem, jejž nám básníci nasili v duši – ale netvrdím, jakoby bohů vůbec nebylo, sám věřím v ně a věří i můj dům, jak známo jistě v celé Attice; chci říci jen, že mnoho poznat lze o Nesmrtelných jasné budoucnosti a mnoho zase možno zavrhnout, vniknem-li duší zdravou, vnímavou v řád přírody a pozor dáme-li na původ zjevů, druhy úkazů, jež oko vidí. Povím příklad vám, a příhody, jež vylíčit vám chci, byl svědkem sám můj otec, Charikles. Já doslovně ji přejal z jeho úst, neb často vyprávěl ji v rodině a já jsem obyčejem dětí všech pil vždy ji sluchem, myslí, očima. Hoch pastýř měl v svém stádě kozičku s bělounkou bradou, modrým pohledem a něžnou jako stromek mladičký. I přilnul zprvu nákloností k ní 59 a potom láskou jako k dívčici. A kdykoli byl puzen žádostí, šel k štíhlé krasavici pastviště a pomiloval ji svým způsobem. I dary dal jí jako milence: nádherný náhrdelník sestrojil z obydlí pestrých mořských mušliček, jež příliv zanechává na břehu; když sednout zatoužila na pastvě, vystrojil z květů měkou podušku; jí doma v lůžko prostíral svůj plášť, a než ji líbal, vždycky natíral jí thymianem líc i bradičku, neb voný olej koupit nemohl. A krasavice ráda trpěla tu lásku jeho; něžně skláněla mu na prsa svou štíhlou hlavičku a s potěšením dívala se mu do očí tichým modrým pohledem. Než nijak vlídně k tomu nedíval se kozel, jenž se pánem stáda mní. Svou křivdu domnělou nes zatrpkle a číhal na příhodný k pomstě den. I usnul jedenkráte pastýř hoch a ruce pod hlavu si položiv obrátil k nebi spící obličej – tu kozel nepřítel svůj vida čas, svou hlavu sklonil k hocha temeni a tak v ni vrazil bodci rohů svých, že lebka praskla jako skořápka a mozek vystřik. – 60 Hocha pohřbili a kámen, dílo práce umělé, s obrazem, písmem na hrob vložili i oběti mu dali, neb ten děj nezvyklé lásky lidi dojímal. I porodila potom kozička člověka-zvíře: shora člověk byl, však nožky kozí – satyr hotový. I přicházeli lidé z daleka, by pohledli na tvora divného a roditelů příběh poslechli. Však tvor ten záhy prchl do lesů a nebylo víc po něm památky. Tak vykládal můj otec Charikles. A jak jsem řek, brát nechci v pochybu velebná božstva, jsoucnost Olympu, však tvrdím, mnoho že lze vysvětlit z přírodních řádů... Přísnost zákonů bdí nad svatostí bohů v Attice a to vším právem: zpupnost člověkačlověka, když volnou cítí se, pak nezná mezí. Jsem přítelem sic rozumových cest, však ctím též naše staré: s mírou vše. Ať rozum zkoumá, pátrá, prohlíží, však přes práh Olympu ať nevkročí. A v zásadách těch žiji i můj dům, jak dojista je známo v Attice. 61