Co všechno netvrdí nám básníci!
Vy čítáte, jak malují ten svět,
jenž vzdálený je našim pomyslům,
s takovou věcí všechněch přesností,
jak by byl právě dobrý poeta
z těch končin přišel! A přec rozum dí
a hlásal tak už mnohý filosof,
že valná toho část, což bohy zvem,
je libým klamem, jejž nám básníci
nasili v duši – ale netvrdím,
jakoby bohů vůbec nebylo,
sám věřím v ně a věří i můj dům,
jak známo jistě v celé Attice;
chci říci jen, že mnoho poznat lze
o Nesmrtelných jasné budoucnosti
a mnoho zase možno zavrhnout,
vniknem-li duší zdravou, vnímavou
v řád přírody a pozor dáme-li
na původ zjevů, druhy úkazů,
jež oko vidí. Povím příklad vám,
a příhody, jež vylíčit vám chci,
byl svědkem sám můj otec, Charikles.
Já doslovně ji přejal z jeho úst,
neb často vyprávěl ji v rodině
a já jsem obyčejem dětí všech
pil vždy ji sluchem, myslí, očima.
Hoch pastýř měl v svém stádě kozičku
s bělounkou bradou, modrým pohledem
a něžnou jako stromek mladičký.
I přilnul zprvu nákloností k ní
a potom láskou jako k dívčici.
A kdykoli byl puzen žádostí,
šel k štíhlé krasavici pastviště
a pomiloval ji svým způsobem.
I dary dal jí jako milence:
nádherný náhrdelník sestrojil
z obydlí pestrých mořských mušliček,
jež příliv zanechává na břehu;
když sednout zatoužila na pastvě,
vystrojil z květů měkou podušku;
jí doma v lůžko prostíral svůj plášť,
a než ji líbal, vždycky natíral
jí thymianem líc i bradičku,
neb voný olej koupit nemohl.
A krasavice ráda trpěla
tu lásku jeho; něžně skláněla
mu na prsa svou štíhlou hlavičku
a s potěšením dívala se mu
do očí tichým modrým pohledem.
Než nijak vlídně k tomu nedíval
se kozel, jenž se pánem stáda mní.
Svou křivdu domnělou nes zatrpkle
a číhal na příhodný k pomstě den.
I usnul jedenkráte pastýř hoch
a ruce pod hlavu si položiv
obrátil k nebi spící obličej –
tu kozel nepřítel svůj vida čas,
svou hlavu sklonil k hocha temeni
a tak v ni vrazil bodci rohů svých,
že lebka praskla jako skořápka
a mozek vystřik. – Hocha pohřbili
a kámen, dílo práce umělé,
s obrazem, písmem na hrob vložili
i oběti mu dali, neb ten děj
nezvyklé lásky lidi dojímal.
I porodila potom kozička
člověka-zvíře: shora člověk byl,
však nožky kozí – satyr hotový.
I přicházeli lidé z daleka,
by pohledli na tvora divného
a roditelů příběh poslechli.
Však tvor ten záhy prchl do lesů
a nebylo víc po něm památky.
Tak vykládal můj otec Charikles.
A jak jsem řek, brát nechci v pochybu
velebná božstva, jsoucnost Olympu,
však tvrdím, mnoho že lze vysvětlit
z přírodních řádů... Přísnost zákonů
bdí nad svatostí bohů v Attice
a to vším právem: zpupnost člověka,
když volnou cítí se, pak nezná mezí.
Jsem přítelem sic rozumových cest,
však ctím též naše staré: s mírou vše.
Ať rozum zkoumá, pátrá, prohlíží,
však přes práh Olympu ať nevkročí.
A v zásadách těch žiji i můj dům,
jak dojista je známo v Attice.