CATO

CATO
Když Eumenes král přišel do Říma, by přátelsky dal zprávu senátu, že zbrojí makedonský Perseus, tu zpil se jeho zjevem hrdý Řím: tu senát, konsulové, tribuni slov jeho jati byli hladkostí, a na ulicích lid jej provázel divě se chodu, gestům, postavě i královskému vínku ve vlasech. Jen Cato, jehož hlavou zrzavou již prolezaly třpytné šediny, posměšně pozíraje zelení svých pohrdavých očí kočičích na vzrušení to, nedbal Eumena a chladným byl, kde všichni hořeli. A když pak senátoři v kurii obstoupli křeslo jeho v hovoru a líčili své dojmy z Eumena, máv pouze rukou svojí žilnatou a řekl suše: Nemám krále rád, neb králové, a z nich i nejlepší, jsou vždy jen lidožravá zvířata. Na sebe senátoři pohledli, kývli si hlavou, trhli rameny a ztráceli se z jeho blízkosti. Poznámka jeho prošla kurií a kdosi připřáhl k ní lehký vtip: 135 prý přísný Cato stále pracuje na obrazu svém, jejž chce odkázat dějinám římským, za vzor že si vzal Junia Bruta, že však chybí mu dnes Tarquinius, proto napadl jazyka dýkou aspoň Eumena. To slyšel Cato. Zase rozhled se, vztah ruku a hlas jeho zasyčel: – Ty vaše hlavy vidím. Zralé jsou. I vám neschází pranic už, jen král, by tykve ty vám k nohoum položil. – 136