UBOHÁ HELLAS...

UBOHÁ HELLAS...
Jak přikázali jste nám, Atheňané, my s poselstvím u krále v Susách byli, a vhodným se nám zdá být předem říci, že přijati jsme byli milostivě. Hned po Thebanech šli my ke slyšení a před Spartany – ti tam byli také a zlostí vzpláli, nám že dána přednost. – Ostatně Timagoras, jenž byl se mnou a tuto stojí, přepodivně jednal, i žaluji, že v rozhovorech trávil s Thebanem Pelopidou, za své bera názory jeho, jemu přikyvoval, ba v témže domě, jak on, byt si našel, ne, jakby slušelo se, v staně mojím. – Velkokrál seděl na svém zlatém trůně a zářil leskem kamenů a kovů jak socha božstva jakéhosi. Časem zkoumavým zrakem prohlížel nás všechny, jak poznat chtěl by blíže potomky těch, kdož bojovali v poli marathonském a na moři blíž slavné Salaminy – i usmál se vždy perským způsobem svým a Farnabazu slovo jakés řekl, a Farnabazes klaněl se a smál se. Jak řekli jsme už, s milostí nás vyslech. Když tlumočník mu podával řeč naši (od našich rtů v sluch jeho upraviv ji po perském způsobu), v níž vylíčili jsme Hellady stav, přednesli své prosby, 100 jak kázali jste, on jen kynul hlavou. A spokojeně zdál se naslouchati, i když jsme strasti vylíčili Athen i ránu, která stihla Lakedaimon, i zpupnost Theb, již pokořiti nutno – pro vše jen úsměv měl na hnědé líci i v černých očích. Třeba velkokrálem, jest v posled barbarem jen Peršan vždycky. A taký příkaz dán nám po slyšení: Velkokrál chce, by všecka města řecká v pokoji žila, každé způsobem svým a samostatně. Která zabrána jsou, ať od Sparty, ať od Theb, buďtež ihned z podanství na svobodu propuštěna. Však Hellenové asijští jsou právem a polohou a od dávna již v moci perského krále a tak budou navždy, a nikdo nesmí o nich rozhodovat. Tak vůle krále káže nám i druhým Hellenům všem na ostrovech i souši. A žádný stát náš nedostane příště pomoci perské: ani na penězích, ni na lodích ne. Nám se, Atheňané, zdá výhodným být také rozhodnutí, jež želaný mír přivoditi musí. Však Thebským bylo silně proti chuti, i nutno bude vyhlásit jim válku – však to je věcí vaší, Atheňané. Že král pak staví pomoc peněžitou, to není, Atheňané, bez příčiny. Mně zdá se, že ta sláva perské moci 101 i bohatství jest tuze, tuze licha a větší pověst o nich, než jsou samy. Hle, příklad: víte, že se všudy mluví o platanovém velikánském stromě z ryzího zlata, jenž prý perským králům v dar dán byl kdysi a jenž tak je silný, že člověk může sedět v jeho stínu? Já viděl platan. Zlato, pravda, ryzí, a umně sdělán. Veliký však není. A Antiochos z Arkadie trefně označil míru jeho rozsáhlosti: Cikada sotva stín by pod ním našla a natož člověk. Herodot, jenž píše o platanu tom, mohl říci slůvko o malicherné jeho velikosti, však neřekl je. Vidno, kterak sveden soud lidu bývá bezpodstatnou bajkou a kterak málo vlastní dějepisec dbal v líčení svém přesné určitosti. 102