UBOHÁ HELLAS...
Jak přikázali jste nám, Atheňané,
my s poselstvím u krále v Susách byli,
a vhodným se nám zdá být předem říci,
že přijati jsme byli milostivě.
Hned po Thebanech šli my ke slyšení
a před Spartany – ti tam byli také
a zlostí vzpláli, nám že dána přednost.
– Ostatně Timagoras, jenž byl se mnou
a tuto stojí, přepodivně jednal,
i žaluji, že v rozhovorech trávil
s Thebanem Pelopidou, za své bera
názory jeho, jemu přikyvoval,
ba v témže domě, jak on, byt si našel,
ne, jakby slušelo se, v staně mojím. –
Velkokrál seděl na svém zlatém trůně
a zářil leskem kamenů a kovů
jak socha božstva jakéhosi. Časem
zkoumavým zrakem prohlížel nás všechny,
jak poznat chtěl by blíže potomky těch,
kdož bojovali v poli marathonském
a na moři blíž slavné Salaminy –
i usmál se vždy perským způsobem svým
a Farnabazu slovo jakés řekl,
a Farnabazes klaněl se a smál se.
Jak řekli jsme už, s milostí nás vyslech.
Když tlumočník mu podával řeč naši
(od našich rtů v sluch jeho upraviv ji
po perském způsobu), v níž vylíčili
jsme Hellady stav, přednesli své prosby,
100
jak kázali jste, on jen kynul hlavou.
A spokojeně zdál se naslouchati,
i když jsme strasti vylíčili Athen
i ránu, která stihla Lakedaimon,
i zpupnost Theb, již pokořiti nutno –
pro vše jen úsměv měl na hnědé líci
i v černých očích. Třeba velkokrálem,
jest v posled barbarem jen Peršan vždycky.
A taký příkaz dán nám po slyšení:
Velkokrál chce, by všecka města řecká
v pokoji žila, každé způsobem svým
a samostatně. Která zabrána jsou,
ať od Sparty, ať od Theb, buďtež ihned
z podanství na svobodu propuštěna.
Však Hellenové asijští jsou právem
a polohou a od dávna již v moci
perského krále a tak budou navždy,
a nikdo nesmí o nich rozhodovat.
Tak vůle krále káže nám i druhým
Hellenům všem na ostrovech i souši.
A žádný stát náš nedostane příště
pomoci perské: ani na penězích,
ni na lodích ne.
Nám se, Atheňané,
zdá výhodným být také rozhodnutí,
jež želaný mír přivoditi musí.
Však Thebským bylo silně proti chuti,
i nutno bude vyhlásit jim válku –
však to je věcí vaší, Atheňané.
Že král pak staví pomoc peněžitou,
to není, Atheňané, bez příčiny.
Mně zdá se, že ta sláva perské moci
101
i bohatství jest tuze, tuze licha
a větší pověst o nich, než jsou samy.
Hle, příklad: víte, že se všudy mluví
o platanovém velikánském stromě
z ryzího zlata, jenž prý perským králům
v dar dán byl kdysi a jenž tak je silný,
že člověk může sedět v jeho stínu?
Já viděl platan. Zlato, pravda, ryzí,
a umně sdělán. Veliký však není.
A Antiochos z Arkadie trefně
označil míru jeho rozsáhlosti:
Cikada sotva stín by pod ním našla
a natož člověk. Herodot, jenž píše
o platanu tom, mohl říci slůvko
o malicherné jeho velikosti,
však neřekl je. Vidno, kterak sveden
soud lidu bývá bezpodstatnou bajkou
a kterak málo vlastní dějepisec
dbal v líčení svém přesné určitosti.
102