KYNIK
Což mého jest, je roztrhaný plášť
a hůl a měšec, v němž je bobů hrst,
jež s klonící se větví olivy
a s chladnou studánkou se starají
o vystrojení dení tabule.
A přece bohatším je Menippos,
než Kroesus byl a než král Persie
tím, čeho nemá, po čem netouží,
a co mu k smíchu na tom světě jest.
Oh, pošetilosti té života!
Drobounký lidský červ se narodí,
a slepé Štěstí v úděl jemu dá
královský vínek, světa poklady,
vůdcovskou slávu – a ten lidský červ
netuše, že je na čas půjčen mu
los takový, jak mořská ustřice
na spodek lodi, tak se přilípne
k těm plytkým věcem, že v ně zaroste,
a ony vlastně žitím jeho jsou.
A jaká rána, Štěstí zvrtne-Ii
obliby předmět, jaký nářek pak,
když přijde Smrt a nutí k loučení!
Hle, na jevišti Agamemnon král
či vladař Kreon! Vykračují si
a vládnou podřízených osudy –
pak básníku je sluhy potřebí,
a Kreon jako sluha vystoupí,
a Agamemnon v chvilce poslem jest–
vrtkavost Štěstí, rozmar Osudu!
124
A když je tragedie skončena
a herci sklouznou se svých kothurnů –
kde Agamemnon a kde Kreon jest?
Zde ulicí jde herec Menilos,
syn Chariklův, byl zrozen v Suniu,
byl Kreontem – teď tíhne k domovu,
a psi se ženou za ním běsíce.
A to je sláva světa tohoto,
života štěstí, blaho nejvyší!
Oč bohatší je kynik Menippos!
Má smích, smích zdravý, moudrost nadlidskou,
smích z této slávy, darů Štěstěny
i lidských trudů! Kámen u cesty
je stejné tíže jako zlata kus,
a jiného v nich není rozdílu.
Či že je možno zlatem koupit si
dům, zahrady a stádo otroků,
heteru slavnou, hody vystrojit,
k nim duchaplné sezvat přátele
a v žvastech plytkých protráviti noc?
Svět s modrým stropem když je domem mým,
měl utéci bych z něho zavřev se
ve tmavý prostor několika stěn?
Příjemno ležet v stínu na trávě,
zřít na plovoucí bílá oblaka,
a chce-li se i píseň zapět si,
byť zrovna nebyl vycvičen náš hlas.
A škrabu-li si svědivý svůj vřed,
mrazivým teplem trne moje krev,
že tělo nejkrásnější hetery
by takou chvíli dát mi nemohlo.
125
A přátelům snad hody vystrojit?
Své živím vši, a ty mě netrápí
hovorem prázdným, tlachem sofistů. –
Co ještě tedy chybí Menippu?
Ti nejbohatší v posled spokojí
se jediným tím malým obolem,
by zle je nevyplísnil převozník
tam dole v Hadu. Toho obolu
tam ovšem Menipp míti nebudenebude,
neb jaktěživ ho neměl v životě.
Rozkatí-li se stařec mručivý –
já zasměji se; bude lát-li dál,
já navrhnu mu, že se vrátím zpět
a luka s asfodely zaměním
za oslněnou trávu Hellady –
nic Menipp neměl, jenom ten svůj smích!
Smích z rozšafných a moudrých občanů,
již o blaho se města starají,
složivše kůži čela do vrásek,
by označili vážnost práce své;
smích z boháče, jenž dlouho přemýšlí,
kde koupit šat, tak měký, hebounký
a drahý tak, že druzí boháči
zelenat budou nad ním závistí;
smích ze Sokrata, jenž jed vypíjí
dávaje pozor, by ta jeho smrt
se podávala jednou potomkům
ve vhodném slohu s jeho životem;
smích z Athenčíků, již ho soudili
a potom mínili, že prorok byl,
neb řekne-li kdo: Vím, že nevím nic –
prý nejspíš bude pravdou naposled;
126
smích z kněze, který vážně rozkročen
mečící ovce krutě zabíjí
a mní, že bozi kdesi v nebesích
si nad tou krví mlsně ruce mnou;
smích z bohů těch, hlav lidských výplodů,
jež lidstvo zvedlo kamsi k nebesům –
a jim se klaníc, klaní v úctě se
jen vlastní nekonečné hlouposti –
smích ze všeho, smích, moudrost nejvyší
a života to moudrost poslední.
S ním umírat i bude Menippos,
s ním vstoupí v černé Hadu končiny,
s ním usedne si na člun Charonův,
s ním bude nářky dole poslouchat
všech zemřelých, jimž teskno po světě,
s ním popatří, kde sedí Rhadamas,
a když se zeptá přísně soudce ten:
Jaký jsi život vedl, Menippe? –
tu Menippos mu vesel odvětí:
Ó Rhadamante, já se v žití smál,
neb svět mi byl jen smíchu předmětem!
127