PARRHASIOS

PARRHASIOS Antonínu Slavíčkovi
Já třel mu barvy. Hippolyt, můj otec, byl jirchářem a znám byl v Athenách i vzornou jakostí svých výrobků i rozšafností svojí povahy. Ten záhy postřeh zálib mojich sklon – neb jako hoch já po zdích domu kreslil podoby zvířat, ptáků postavy a tvary listů splétal v obrazce – i zavedl mě k Parrhasiovi, jenž z rodné obce svojí Efesu byl právě tehdy přišel do Athen, a stejně dovedně znal malovat příběhy olympských i heroů na stěnách chrámů, jako na desce podati uměl lidí podoby, jež jmenem znali jsme neb z ulice. A Parrhasios vzal mě do učení. Ten život lidský přirovnáván bývá v básníků skladbách k žití přírody, jež ona ukazuje během roku: věk mládí k jaru, k letu mužství čas, k podzimku plodům doba stárnutí a k smutné zimě slabost stařecká – v mých vzpomínkách ta doba učení se jeví mi jak onen luzný čas, kdy pod paprsky slunce poznovu zem probudí se, stromy rozkvetou 64 a ptáci nejkrásněji zpívají; a třeba mi ta doba rozkvetání plod nepřinesla, jaký čekán byl, – já, jak vám známo, nejsem malířem, ba divno vám, že zlatotepec Ion, syn Hippolytův, jehož sláva jde za meze naší drahé Attiky, kdys vůbec toužil barvy ovládat – já vzpomínám si na ni nejraděj z celého žití... Tenkrát Parrhasios promluvil ke mně: – Hochu athenský, malířem chceš být. K tomu potřebí jednoho pouze, čemu naučit tě nemůž žádný mistr na světě. Nadání míním. Máš-li nadání, pak musíš dále umět dívat se. A to-li znáš, pak musíš poručit své ruce, aby štětcem provedla, cos uviděl. Toť soubor zákonů. Jsi u mne v učení. Však neuč se umění tomu, jak je umím já, vždyť Parrhasios jeden postačí a druhý byl by směšnou zbytečností. Co pochytit smíš, bude tření barev a složky jejich. Štětce budeš prát. A časem hlavu tobě otočím, bych oku směr dal. Řeknu-Ii ti pak: Navrať se k otci, staň se jirchářem – jdi bez trpkosti. Neboť rada ta zajisté bude darem nejlepším, jejž Parrhasios moh ti vůbec dát. – 65 Já třel mu barvy. A to bylo vše, co pochytil jsem z jeho umění. Neb Parrhasios maně jal můj zrak i sluch i celý život duše mé, že na světě nic nebylo krom něho, nic vedle něho a nic nad něho – tak umí vzdát se jenom mladý věk. A sama sebe zapře blaženě, by žít moh v tom jen, koho obdivuje. Byl štíhlý jako mladá pinie a nosil svrchní purpurový šat přes pestrobarevnou spodní suknici tak hozený, že jeho záhyby studiem sochařovi mohly být. Vlas černý měl a na něm modrý lesk a v prstence jej měl vždy spletený, jež spínal cikadami zlatými. Hůl, které užíval, ne k opěře, (neb jenom dvěma prsty drže ji vždy v oblouku ji sunul před sebou, že zlehka jen se půdy dotýkala), řezána byla z kosti slonové, a vytepané zlaté úponky, jak vyhání je réva na jaře, ji opletaly od shora až dolů, ta blýskala se v čestném závodu s druhými šperky v záři sluneční, když Parrhasios kráčel ulicí. Mělť šperky rád a zvláště takové, jež hmyzu měly přesnou podobu. I přesky na řemení střevíců ze zlata byly, včelky umělé, jež v očkách měly naznačenu síť 66 a jemné žilky nesly na křídlech. A když šel po ulicích athenských, nes otrok za ním hladké destičky a jiný skřínku s štětci, barvami a jiný sedadlo, jež rozložit se dalo kdekoli dle rozkazu. A často used v živé ulici a maloval a při tom zpíval si nějakou píseň, nebo nápěv hučel, jak se mu sám byl v duši vytvořil. Tak na ulici stvořil obraz „Lid“, tu malbu, jíž se nelze nadivit, neb v jedné postavě tu zachyceny jsou popudlivost, příkrost, nestálost a vznešenost i nízkost, zbabělost i hrdinství, jež lid má attický. Tak maloval i ony zbrojnoše o cenu během právě zápasící, – však visí dneska v síni Akropole – ten jeden, všimli jste si, začíná se potit v běhu, svaly napjaté, a v žilách zdá se poskakovat krev, co druhý cíle dospěv, skládá zbraň a vydychuje šťasten, spokojen – oh, Parrhasios! Nelze vzpomínat a nepohnut být! Člověk vidí dnes na čestném místě ony obrazy, jimž celá obec vzdává pochvalu, a jeho mládí mluví k němu z nich, jež při vzniknutí jejich šťasten žil... My vycházeli často za město, neb muž ten dobrým přítelem byl všeho, co roste a co žije na zemi. 67 Nad keřem u cesty se zastavil a tvar i barvu lístků pozoroval. A jako dítě na motýla zřel, jenž s květiny se snesl na cestu a křidélka svá zdvihaje a kloně zdál chlubiti se jejich barvami. Na želvu nemotornou, která lezla v kolejnic prachu, chvíli díval se a potom zdvih ji, stranou odnesl, neb mínil, že by mohl těžký vůz svým kolem zdrtit vypouklý ten domek i domácího pána, nešiku. V svém domě, když se snesla tichá noc, rád hostil hlučnou přátel společnost. Tu pohár koloval a voněl síní, neb nejen vodu k vínu přimísil, ale i rudých růží vonou krev; tu na jasný den noc se měnila, zněl zpěv a smíchem otřásal se dům. Sokrates býval u nás hostem častým i Antisthenes, cynik Diogenes a malíř Zeuxis s žáky. Jak roj včel tu poletaly řeči jídelnou s moudrosti medem, vtipu žahadlem, lahody hudbou. Tyto hovory nám hochům byly školou nejlepší, v níž jazyk ostřil se a bystřil duch. Posuďte sami: Jednou Antisthenes v svém plášti přišel, sešlejším než jindy, a tak jej nes, že jeho otvory všem hostům zvláště padly do očí – i rozesmál se hlučně Sokrates a dobral si ho: – Proč pak, Antisthene, 68 se pyšníš pláštěm svým tak před námi? – Za Antisthena odsek Diogenes: – Ó Sokrate, ty stavíš moudrost svou jen z cizích chyb a sám pak nad míru zbytečných věcí kolem sebe máš, na plášti spony, v domě nářadí a v lůžku přikrývku a – Xantippu! – To zlostně řekl, jak byl jeho zvyk, a neusmál se, ač se smáli všichni a nejvíc Sokrates, jenž na to děl: – Ó Diogene, chyba moje jest, že nelze dostoupit mi výšky té, kde stojíš ty a můžeš zhrdat vším. Mám sponu na plášti, že přišil ji tam krejčí odborník, jenž rozumí řemeslu svému líp než já i ty; mám dům, že nelze nalézt v Athenách sud druhý, jenž by tvému rovnal se; a lůžko mám, že také ženu mám, a ženu mám, že protiví se mi pět hymenaios rukou jako ty. – Jedenkrát zase v takém hovoru, když vínem, smíchem, křikem zrudly líce, všel Zeuxis v sázku s Parrhasiem mým. I Zeuxis byl už slavným umělcem v kresbě i malbě; v naší Akropoli tak mnohý obraz toho dokladem. Byl nejmilejší Parrhasiův druh, ač přátelství jich žilo v podobě slov špičatých a vtipů bezohledných. Vy znáte jistě průběh sázky té i cenu její – povím však jej přec, 69 neb svědkem byl jsem. Chtěli zápasit obrazem každý, jak se zápasí během či diskem. Soudců nebylo, a rozsudek byl nechán náhodě. I namaloval Zeuxis hocha s košem, a v koši bylo různé pečivo; když nesli obraz v Parrhasiův dům, tu ptáci, oklamaní malbou tou, se sletli na pečivo. Zardělý vstoup Zeuxis v síň. I ved jej Parrhasios k obrazu svému. Rouška zelená však skrývala jej svými záhyby. I vztáhl kvapně Zeuxis ruku k ní – a hle – ta rouška byla obrazem! I sáhl po ní ještě jedenkrát a potom žasl: Ptáky oklamal já pouze, tys však přelstils umělce! Jsem přemožen! – – A dvakrát přemožen – se Parrhasios usmál soupeři, – neb kdyby hoch tvůj ten koš nesoucí byl býval stejně dobře malován, byl by ty ptáky musil odplašit! – Tak žilo se. Dny ubíhaly v práci a v noci v besedách, kdy hovor kvet a víno chutnalo a tančil vtip. Odejel brzy Zeuxis do Krotonu za prací jakous. Potom slyšeli jsme o obrazu jeho Heleny, již maloval tam. Obec Krotonská mu nejkrásnější ze všech panen svých vybrati dala za předlohu malby, 70 a Zeuxis zhotovil tak podle ní postavu slavné spartské královny. A z malby této velký prospěch měl, neb neukázal obraz každému, kdo přišel by a chtěl se podívat, však za peníz, jejž musil složiti návštěvník předem. Parrhasios smál se kupeckému tomu nápadu a děl, že Zeuxis vlastně udělal heteru z těla spartské Heleny, kteréžto slovo ihned stalo se žertovným soudem celé Hellady. Však ten a jemu rovný vtipu druh nerušil nijak svazek přátelský; za dobrých časů pili, smáli se, v potřeby chvílích stáli k sobě vždy jak Pylad k Orestovi. Obrazy rád Parrhasios vždycky zápasil. Na Samu jednou, kam byl povolán chrám Hery řadou maleb vyzdobit, do sázky vešel s druhem Timanthem, jenž roven byl mu v barev umění. I namaloval Parrhasios děj, jak Ajax s Odysseem zápolí o zbraně Achillovy. Timanthes svůj obraz také záhy provedl: tři bohyně to byly na Idě, jež před Parisem krásou závodily o zlaté Eridino jablko – lid této malbě přiřkl vítězství. My stáli před ní. Parrhasios zřel na luzná těla bohyň olympských, 71 jež v nahé kráse své se chvěti zdála, když přítel jistý přistoup ze zadu a slova útěchy mu dáti chtěl. Však Parrhasios rukou odmítl: – Že já podlehl, není líto mi, však Telamonův syn mi činí žel, že podruhé už podleh v téže při a přišel o ty zbraně podruhé! – A když jsme vrátili se do Athen, my našli znovu starý život svůj a staří přátelé zas našli nás a v staré shodě zase žili jsme. Až přišla jedna noc, kde změnil se směr žití mého. Takto se to stalo: Odešli hosté, Parrhasios vybíd mě jediného k noční potulce. I vyšli jsme a prošli spícím městem a zaměřili k bílé Akropoli, ke stupňům příšli, po nich stoupali, až celé město bylo pod námi a nad hlavami jenom širé nebe. Noc byla hvězdná, modrá, rozlehlá a hvězdy zvláště jasny. Středem jich se ona mléčná dráha bělala, jež procházkou je pro básnické sny. Na stupních usedli jsme hledíce v nádherné záření těch šumných hvězd. On potom o dlaň opřel sobě skráň a tiše mluvil: – Synu Hippolytův, hleď, tyto věci zachytit bych chtěl svým štětcem jednou! Maloval jsem lecos, bohy i lidi, jak je viděly buď oči hlavy nebo duše mojí. 72 To pomíjí. Však takováto noc, kdy bohové i lidé tiše spí a ona vládne velká, jiskřivá, jak před věky a jako po věcích – tu chtěl bych chytit – – Na to mlčel chvíli. A potom jal mě měkce za ruku: – Je málo toho, co my umíme!... Snad jednou přijde malíř šťastnější, jenž takovéto divy zpodobí. Však ty mě poslyš: Hochu, neklam se. Malířem nejsi, nikdy nebudeš. Něco ti schází. Dívávám se časem na kresby tvé a v malbě pokusy: strom namaluješ – nutno bylo by „strom“ připsat k tomu, aby pokládán byl za to, číms jej vlastně míti chtěl. I zvíře nakreslíš, a je to vším, jen zvířetem ne. Dávno před námi tak malovalo se, a malíři k obrazům všude jmena napsali, by předmět malby jejich jasný byl. Jsme trochu dále... Nekloň hlavy mi, já bez útěchy nepropustím tě. Hle, zajímají tě mé cikady, jež ve vlasech mám, včelky přesek mých a šperky moje v hmyzu podobě. A brouci, jež jsi ondy nakreslil, jež požírají lístek olivy, nebyli špatní. Myslím, hochu můj, že k jiným věcem Osud určil tě, a tys mu nerozuměl. Pokus se napravit omyl svůj i otce svého. Je Lysikrates tady, umný muž, 73 a přítel dobrý. Tepal sponky mé, pohárů zdoby krásně provádí i vypukliny štítů vojenských. Dojdu tam s tebou. Změň cíl učení, a doufám, litovat že nebudeš. – Tak mluvil ke mně tehdy Parrhasios. Měl lítost jsem, že odloučit se mám od něho, jenž byl celým žitím mým, však přec mi cosi v duši zasvitlo, jakoby lampu byl mi rozžal v ní – já poznal ducha svého zálibu i nadání své. Moje jmeno dnes je proslaveno v celé Helladě i v Asii i v dálné Sicilii – však, jak jsem pravil, ono bloudění, než ujasněn mi byl můj pravý cíl, je přece jenom z Žití tohoto nejkrasší částí, skvostem vzpomínek. 74