NA ISTHMU

NA ISTHMU
Zde poprvé ji viděl Flamininus, Helladu celou. Na isthmické šíji, v niž bijí s dvou stran zelenavá moře, u tmavých stromů, z jejichž stínů svítí chrám trojzub držícího Poseidona, se ku hrám sešli vyslanci všech obcí. Zde byli syni Sparty ujařmené, Theb rozbořených, zloupeného Argu, Korinthu ubohého, Athen skleslých, Elidy zohavené, bědných Plataj, i Epiru, jenž stejně trpět musil, jak děti zotročené Thessalie – zde byli všichni, třásli sobě rukou jak za dnů lepších, zdravili se hlasně a vzájemně si zprávy podávali o novinkách svých obcí, rodin, známých. Zřel na ně Flamininus s křesla svého. Laur zkrvavený, který utrh sobě u Kynoskefal, věnčil skráně jeho, a seděl v pýše síly svého mládí a hrdost římská ležela mu v lících. Však duší jeho chvěla sláva jejich, těch Hellenů, jichž bědné, smutné stíny se pohybovat zdály po divadle. Miloval Helladu již od dnů mládí a zde ji poprvé a takto spatřil... Nedbali tuze Řeci muže toho, jenž v nezvyklém jim rouše zde si zased na křeslo zvláštní. Muže, za nímž stála 131 stráž mlčenlivá s pruty, sekyrami. On, pravda, zdrtil makedonská pouta u Kynoskefal – kdo však tuší k čemu? Co míní s obcemi a státy jejich? Vtip elejských se nesl hippodromem, do uší šeptán byl a kdo jej slyšel, potřásl hlavou: Za ta stará pouta nám dají nová, změní se jen jmeno, a místo „makedonská“ řeknem „římská“, a rozdíl bude v tom, že pouta nová jsou o nějakou slabiku snad kratší. A jiní dodali, že pouta římská jsou sice kratší, ale pevněj skuta, jak mohou dosvědčit ti, kdož je znají... A Flamininus patřil na ty tváře, šum řečí jejich vnímal sluchem svojím a duší mu to k slzám lomcovalo: nejraděj byl by rozpjal náruč svoji a všecky přitisk k rozvlněné hrudi a polaskal je, aby necítili svou sešlou bídu, ubohost svých vlastí. A vida při tom pohledy ty cizí, jež chvilkou zaletaly k tváři jeho, usmál se lehce, tmavé oči jeho se rozhořely láskou ještě větší, a srdce poskočilo blahem z chvíle, jež přijít měla. Sedli Hellenové na místa obcím svojim přikázaná. Utichal hovor, kroků ruch, šum šatů, hry měly začít. Tu vstal Flamininus a heroldům dal povel. Tito vstoupli 132 v střed závodiště, zatroubili hlasně a provolali: Senát a lid římský a imperator jejich Flamininus dnes volnost Hellenů všech prohlašují. Kdož byli dosud v moci makedonské, jsou svobodni, a volno žít jim nyní po zákonech a řádech obcí svojich. – Smrtelné ticho bylo po těch slovech. Nic nehnulo se. S dvou stran bylo slyšet hučení moře. Jako němé sochy na místech svojich dleli ustrnulí. Nevěřil nikdo, že byl něco slyšel, a slyšel-li, pak nevěřil, co slyšel. I zatroubili znovu hlasatelé a opět ohlásili vůli Říma o volnosti všech měst a lidí řeckých. Když doznělo pak: – volno žít jim nyní po zákonech a řádech obcí svojich! – – tu jásot hromový se rozhřměl vzduchem, že závodiště v základech se chvělo, že zem se pod nohama otřásala, a ptáci nad prostorem hippodromu jak šípy zasaženi, spadli dolů. A kde kdo byl, se tlačil k Flamininu, kde jaký květ a jaký lístek svěží, vše pršelo mu na prsa a k nohoum, sta a sta ruk hledalo ruce jeho, sta a sta ruk mu nohy objat chtělo, sta a sta rtů se dotknouti ho spělo, kde jaký jazyk, zdravil ho a žehnal a přízeň bohů volal hlavě jeho – až hrdina, jenž rozbil na bojišti 133 jak falanx tak tu slávu makedonskou, prch z hippodromu, oheň štěstí v očích a slzy blaha v rozvlněné duši. Hry roku toho nehrály se více. Jak diváci tak zápasníci spěli do obcí svých a poselství jim nesli, že možno žít zas volně, jako kdysi, po zákonech a řádech starodávných... 134