SLUNEČNICE

SLUNEČNICE
Přes živé ploty veských zahrádek, u domků železničních hlídačů, svou zlatou hlavu zvedáš vysoko ku zlaté tváři slunce, květino. – Jak bylo to v té luzné Helladě, když na Olympu palác bohů stál, a bozi k dcerám lidským vcházeli? Byl jednou jeden starý řecký král a král ten spanilých dvé dcerek měl, z nichž jedna, zlatovlasá Klytie, milenkou byla boha Helia, jenž řídí zářivý vůz sluneční. – Však láska jest jak voda nestálá, u mužů aspoň, a jak svědčí dál los zlatovlasé bědné Klytie, i milci s nebes lepší nebyli: jde zemským luhem krásný Olympan i shýbne se pro lepou květinu, utrhne, přivoní a odhodí a již se dívá zase po jiné. Klytie sestru spatřil Helios, tu bledou, černovlasou Leukothe, na neštěstí tvé, bědná Klytie, jen spatřil ji – a sbohem, Klytie! Žár jeho lásky, kdysi milý tak, se stal ti mukou, neboť vědělas, že hřeje jím teď bledou sestru tvou. A přišly sny, a přišly vzpomínky 42 a všechny daly pít ti trápení. A po známých když místech kráčelas, jako bys bosou nohou stoupala po trnoví, jež neslo růže kdys... I šla jsi k otci, bědná Klytie, a lásku sestry prozradilas mu, i rozpálil se starý otec král, a za živa dal zakopat svou dceř, tu bledou, černovlasou Leukothe, s ní hanbu domu i tvou žárlivost. Pak čekala jsi toužně, Klytie, na vršku, kam kdys k tobě přicházel, kam přijít musil... A bůh nepřišel. Tys viděla ten zlatý jeho vůz spět slavně modrou smavou oblohou, a tak jsi teskně po něm zírala, že zmdlela šíj i oči ztrnuly – on jel a přejel, k moři dálnému spěl drahou svojí – a tys čekala... Chlad noční do tvých vlasů rosu sil, a vítr vlas tvůj zlatý rozcuchal, tys nedbala a čekala jen dál. Jen hlavu zmdlenou otočilas tam, kde růžoprstá raná Jitřenka ohrady vrata měla otevřít... On vyjel, azurnou jel cestou svou, a ty jsi hlavou po něm točila tesklivým zrakem toužíc zachytit 43 jen jeden smavý pohled nebeský – však marně... Zajel k moři dálnému a zmizel... a tys dále čekala. Pak smiloval se – útrpností tou, jež almužnou je lásky zmizelé, a proměnil tě, dívko, v květinu – los pozemšťanů, kteří do styku jedenkrát přišli s vládci Olympu... Však v tobě žila láska tvoje dál, a dál jsi zlatou hlavou točila po zlatém voze svého miláčka... Ó Klytie, už dávno nejede ve zlatém voze plání nebeskou tvá láska, světlovlasý Helios; už dávno zhynul nesmrtelný bůh, spust Olymp, zašel navždy dávný čas – ty nevíš to a zlatou hlavu svou otáčíš po tom prázdném povozu, a když ti znikne s očí za hory, šíj teskným smutkem dále nakláníš, ó Klytie, a tak se díváváš přes živé ploty veských zahrádek, od domků železničních hlídačů, z dob jiných, jiných krajů, jiných lidí, vždy ještě vzhůru, symbol lásky té, jež lidi, bohy, věky přetrvá a o svém hoři němě hovoří... 44