V průvodu liktorů před tváří vojska
sed konsul k soudu. Provinilec stál tu
v své mladé síle kypící a krásné,
stál v plné zbroji, potřísněné krví
a zablácené prachem bojování.
Ach, soud byl krátký, vina byla jasná:
Jel s četou jezdců na obhlídku kraje,
když s nepřítelem četnějším se střetl
a zápas nabídnutý – krev ta bujná –
rád přijal. Paměť lehce přenesla se
přes přísný zákaz konsula a otce
– ach, ano, otec-konsul soudí syna –
a bojoval, jak Římanu se sluší:
sklál vůdce, sklál ty, kdož ho pomstít chtěli,
a v malé chvíli s kořistí a slávou
se v tábor vrátil... Nyní konsul zírá
v ty tahy drahé, v důvěřivé oči
zrozence svého, jenž měl nést rod jeho
k budoucím časům, jenž měl zveseliti
vnoučaty jednou chabé stáří jeho
a převzít v dědictví dům rodu jeho
i službu bohů domácnosti jeho...
A zírá v ně jsa nepohnut jak Osud.
Soud krátký byl. Kýv konsul liktorovi:
– Setni mu hlavu! – Nepohnut jak Osud
zří na mladíka, jenž si sundal přílbu,
brnění snímá, mladou šíji kloní,
jak na syna se – na Římana – sluší.
Sekera blýskla. Nepohnut jak Osud
zří konsul na krvavé dílo její
a jenom aby tíhu sehnal s hrudi
– ne svoji – ale ztrnulého vojska,
dí suše: – Líp, když ztratí otec syna,
než otčina svou kázeň starodávnou. –