Marseillské rudé víno, budiž nám zdrávo!
Pahorků osluněných zázračný, zářný to skvost.
Červené, husté a tak divoké chuti,
jako bys hrdlem svým lil právě teď prolitou krev.
Zápasů ryčných tuchu v žíly ti vlívá
a v duši hlaholům trub útočných dává ti znít.
Marseillské rudé víno, budiž nám zdrávo!
Dech Romy pradávné vlá z doušků tvých stále nám vstříc.
Cimbrů krev proudila po bocích žíznivých strání,
zem o ni ve žárném dni se sluncem zápolila.
Na jednom z vršků těch Marius stoje se díval
plamenem z podobočí na vlny zmítaných těl.
– Dědicem slávy mé Marius jedenkrát bude –
Scipio kdysi tak řek pode zdmi Numantie.
Věštba ta zpívala slavnostně konsulu v duši,
co nové pahorky z těl úžasně vzrůstaly kol – –
Staletí ještě potom stály tu stopy:
vinaři prozřetelní, pokoje milovníci,
bílými kostmi Cimbrů hranice vytkli
svojim i sousedovým viničním zahradám tam.
Marseillské pahorky, bílé ty pomníky slávy
svítily z listoví rév do dálek zamodralých.
A ty, jenž proléváš révy krev marseillské hrdlem,
vzpomeň si na pyšný Řím, na slávu Mariovu.
Není jich... Mrvili pahorků žíznivou půdu
v posled jen pro hrdlo tvé, pijáka neznámého...