Za letních večerů, když za daleké hory
zapadlo slunce v celé svojí slávě,
vytryskne náhle po nebi a na zem
tesklivá záře.
To bylo dávno už po Thermopylách,
po Marathonu, bitvě Salaminské,
po Platei a po polednách slavných
velkého času.
Po Leuktrech, Mantinei, Cheironei
už také bylo... Makedonec shora
a římská ruka ze Západu tiskla
tu volnost Řecka.
V Nemei při hrách dleli Hellenové
a přihlíželi švižným mladým tělům,
jež diskem, během, zpěvem zápolila
o cenu věnce.
I stalo se, že hejtman Filopoimen
s falangou mládenců svých ozbrojených,
urostlých, svěžích, pružných mladých postav,
v divadlo vcházel.
Planuly zlatem štíty jejich; helmy
na mladých hlavách slunci být se zdály;
červené sukno halilo jich údy
kráčící v taktu.
A krásné mládí jejich neslo slávu
vítězných bitev na planinách thebských
i v horách Sparty, pod hradbami Athen –
Hellado bědná!
A když tak vstoupali, pěl právě zpěvák,
Pylades umný, bije při tom v struny:
– Hellady témě krášlím skvělým vínkem
volnosti drahé –
To píseň byla pěvce Timothea
„Peršané“ zvaná... Zpěvákův hlas jasný
pohnutím prochvěn z činů dávné doby
vnik v posluchače.
A Hellenové hlavy obrátivše
k Filopoimenu, tleskati se jali,
jakoby psán byl onen starý veršík
k oslavě jeho.
Dech dávné doby prochvěl jejich hrudí
a bylo jim, že nic se nezměnilo:
jak věci lidské dole, tak to nebe
nad jejich hlavou...
Tesklivou září vytryskne tak ještě,
jež jako truchlý úsměv na všem leží,
když dávno bylo za hory už zašlo
veliké slunce...