HNĚV AFRODITIN
V trojboké plodné zemi Sikulů
je město Eryx. S Akropole jeho
chrám bílý Afrodity svítí v dálku
v modravé moře.
Miláčci její, bílí holoubci
v hlavičkách sloupů příbytky své mají,
před chrámem chodí sklánějíce hlavy
ve zbožné úctě.
A když se Luzná, Věčná, Všemocná
přes modré moře do Lybie bere,
holoubků bílý oblak provází ji
zářivým vzduchem.
Král výšin orel, jestřáb loupežník,
ctí svatost míst i zbožnost holubičí
a nikdy k těmto ptákům neblíží se
krvavým spárem.
Jen bezohledná ruka člověka,
již svatý ostych nikdy nezastaví,
v zločiné pýše vyzývá hněv velké
Nemesis věčné.
Vnik punský Barkas v bílou Akropol
a odnes vše, co nábožný lid snesl,
poháry, stoly, náramky i roucha,
z příbytku Luzné.
137
A v posled kázal černým zbrojnošům
ty ptáky pobít, kteří ustrnulí
nad ohavností lidskou seděli tu
v nehybném houfu...
A tehdy v zlatou síni olympskou
v besedu bohů vešla Afrodita,
a z modrých očí padaly jí slzy
na bílá ňadra.
I žalovala svoji pohanu,
lup chrámový i vraždu bílých ptáčat,
a spjala o trest škůdcům žadonící
své bílé ruce.
A co sám Zeus hladil její vlas
a konejšil ji laskavými slovy,
vstal Ares v brnění svém a jak vichr
spěl v hrůzy boje.
Zle splatil hřích svůj Puňan Hamilkar.
K dnu moře klesly hrdé lodi jeho,
zbrojnoši jeho pokrmem se stali
žralokům, krabům.
Za ním pak spěla svatá Nemesis
v dalekou Hispanii. Tuhá smyčka
poslední zdobou byla, již dal hrdlu
Hamilkar Barkas.
Však teprv černý dým, jenž valil se
jak smrtelný vzdech z hrudi Kartaginy,
vykouzlil v lících luzné Afrodity
smířlivý úsměv...
138