DÉŠŤ.
Kapky bijí do zamžených oken,
v stružkách po skle se jak slzy valí –
a v mé duši jak šíp zaražený
trčí stále bolestný ten pohled,
vyčítavý pohled hnědých očí...
Byla studentská to moje láska,
holka chudák, jako já byl chudák,
v červnu v neděli to bylo, přišla
do aleje jdoucí ke kostelu.
Přišla v nových šatech z šedé látky
v zlatém světle vítězného slunce
povznesena, jak je právě děvče,
má-li nové šaty. Já se usmál
ironicky a rádo-by vtipně
řekl jsem jí: – Šedivá jste sestra –
– Šedivá jste sestra – opakoval.
A tu na mne onen vrhla pohled,
a v tom všecko bylo: dni a noci
22
její pilné práce na tom šatu,
rozpíchané prsty, rudé oči,
radost zabitá a potěšení
drzým slovem navždy odehnané,
smutek duše, bolestný vzlyk srdce.
Dvacet, jednadvacet roků tomu –
tenkrát nic, však dneska, při tom dešti,
začal pálit tento pohled v duši.
Snad to šedé nebe... snad ty slzy,
jež tak hojně po skle oken tekou...
– – Že tak všecko vybolet se musí!
23