Vteřiny (1905)

Listy z deníku z let 1903-1905, Josef Svatopluk Machar

Diplomatická verze Ediční verze
J.S. MACHAR:
VTEŘINY
LISTY Z DENNÍKU Z LET 1903–1905.
NAKLADATELSTVÍ F. ŠIMÁČKA V PRAZE 1905
[3] FRANT. FRYŠTACKÉMU ZA DLOUHOLETÉ PŘÁTELSTVÍ.
[5]
OSTROV ZAPOMNĚNÍ.
Jest pokoj, v němž nic není drahého, jen spousta kněh. Ty stojí v příhradách do značné výše kolem čtyřech stěn, ty na stole jsou, leží na zemi, i po židlích jak zdomácnělý host se roztahují. Podobizen řad, tož zemské schránky nesmrtelných jmen, se dívá v pokoj s příhrad temene, a několik snů milých malířů knihami nezajaté kryje zdi. Veliké okno vede k severu přes rudé střechy, zahrad vlnění, přes hřbety mírných kopců viničních k lesnatým horám. Města shon a šum sem nedoniká. Na půl venkovem jest odlehlá ta tichá ulice, kde maně člověk zná už člověka, [7] rodinu jeho, jeho osudy, psy, děti, služky – všechno podle jmen, ač nestýká se s nimi. Hrčí-li vůz pískem ulice, tu v oknech všech se hlavy zjeví, pátrající, proč a kam se šine nezvyklý ten zjev; cizinec jde-li, pozorují ho a hádají, kde asi zaklepe... Buď požehnán, můj tichý ostrove! Jak vítám chvíli, den kdy v náruč tmám se sklání, a já, štvanec života, dopadám těžce v klidný asyl tvůj! Ty všechno dáš: ty v očích vyhaslých zas jiskry vznítíš, nervům ochablým dáš vzpruhu novou, čilost navrátíš ty krvi ztrmácené – dík ti, dík! S modravým dýmem cigar o závod sny polétají nenapsatelné, ty nechytitelné sny nejkrasší, jak tanečnice v síni sultána, jichž jiný smrtelný zrak nesmí zřít. Z kněh – tu jen stránka, tu zas řádka jen, tu sloka jedna – vlídně hovoří to nejlepší, čím lidé nejlepší 8 kdys žili v světě; jejich portréty se dívají tak jaksi přátelsky a hovoří: My žili, trpěli, a život celý – klamná minuta, a Věčnost pouze pravdou zůstává. Sny tančí dál, a Moudrost úsměvná se shovívavě dívá v jejich rej tím zorným úhlem velké Věčnosti. Vše zladěno je, harmonií je zlo, dobro – nutno vše jak den a noc. Zde rány se jen lékem stávají, zde zloba prostodušnou hloupostí, zde podlost nemocí, a prázdnou slinou je pomluva; sny zemské o slávě tu nejsou víc, než cigar modrý dým, k uznání dneška uši hluchy jsou, neb zrak se dívá jen v soud Věčnosti. – Ty osamělý tichý ostrove, ne dobrým, ale lepším stává se v tvých březích člověk; pro ty hodiny tvé měkké, teplé Robinsonády rád naučil se nyní snášeti zlost Sudby, jednotvárnost denních vln i pusté kymácení života... 9
CHVILKA.
Mé myšlénky jak bujní oři se zatoulaly do dáli. Step jak stůl rovná, bez pohoří, v ní oři mí se toulali. Step nekonečná v šíř i v dáli a nad ní nebe bez oblak – mí oři se tam zatoulali, a bez nich bylo dobře tak... 10
JARNÍ TUCHA NA PŘEDMĚSTÍ.
Jest jasný soumrak. Řídké mraky plynou po nebi, jež se zdviženo zdá býti. Navlhlá svěžest vzduchu voní hlinou, a lucerny v ní jaksi jasněj svítí. A z otevřených oken v hovor daly se spolu ženy utahaných lící, co bosí kluci důlek vyhrabali a o fazole hrají na ulici. 11
DĚTI.
Jako dva voňavé květy v sluneční záři zlaté, ty hlavičko světlá, ty tmavá mně připadáte. Paměť má v dávné jde časy a znavenými zraky tam hledá, chuděrka bědná, zda jsem byl dítětem taky... 12
JUBILEJNÍ.
Nu, když to cifry přesně hlásí, když v novinách čtu o tom zvěst, když stříbrem přesvědčují vlasy – tož čtyřicítka tady jest. A vážné dumy jít by měly, úvahy těžké duchem tím – však buď mi svědkem Olymp celý: já tíhu těch let necítím! Krev bujnost má svých dvacíti let, duch shrbeně se nenese, a mám-li z luku k cíli střílet, páž železná se netřese. Já v bojích rost. Vzpomínky moje jdou těžkým krokem. Nebudu je vyvolávat. – Za ty boje však žehnat musím Osudu! 13 Za bídu, strasti, utrpení, zlost hlupců, přátel prorady, za rány v přímém zápolení i zákeřnické výpady – dík, za vše dík! A mám-li jíti tou drahou dále, půjdu rád! A proto účty toho žití dnes nebudeme zavírat! Má čtyřicítko, je mi líto, že nelze na tě ohled vzít, že musíš skoro incognito a hezky ostře se mnou jít, neb doufala-lis, že co paní ty vejdeš do mých veřejí – to pošetilé bylo přání i s pošetilou nadějí. Však, Madame, hleď, ty číše vína tu hrají bleskem krvavým: tož sedni a pít nebuď lína, vždyť já jsem pánem laskavým! 14 Pij na své zdraví, svoji službu, by příjemně ti plynula, na boje příští, ducha tužbu i na čest bojů z minula. Na zdraví přátel v dálném kraji tu číši, Madame, nyní vznes, pak připij všem, kdož vzpomínají nás v dobrém s číší vína dnes! 15
JARNÍ VIGNETKA.
Jak bys pil z lesní studánky, takový vzduch kolem běží, na modrém nebi zříš skřivánky, po stromech květem to sněží. Dva pruty Jiřina popadla a drží je za průsvitným uchem: – Jsem brouk, tohle jsou moje tykadla, teď odletím zlatým tím vzduchem! – 16
IMPROMPTU. I.
Do modra věž se pozvedá, drobounkých domků vévoda. Má v ňadrech srdce zvučící, jež svědomím jest vesnici, zve k modlitbě ji, ku práci, v čas ohně v sny jim burácí, jich duše večer vyveze v to modro k sobě; posléze jde k hrobu s nimi, jeho zpěv s hrudami padá na rakev. – Jak zvon však zazní, v zápětí vždy hejno kavek vyletí a krouže zlobí se jich shon, že věž je věží, zvonem zvon, 17 svá hesla křičí bitevní a křídly bijí kolem ní, a ještě krouží, zlobí se, když zvon už dávno ztiší se... Tak bylo vždy a bude to. A ty, jenž kol jdeš, poeto, k té věži obrať zřetel svůj – a sudbě svojí poděkuj! II.
Kdys těšilo mě poseděti v hovoru k ranním hodinám a kohokoliv uváděti v svých snů a tužeb jasný chrám; já vykládal, až plály líce a hrdlo ochraptělo dost – nu, cicerone věřil více v svět, sebe, lepší budoucnost. Teď má rád klid, v němž doutník plane a sklenka vína pije se – kdokoliv v dvéřích mojich stane, mým nepřítelem stane se; 18 nic nemám, kam bych vedl koho, klíč k mému chrámu samý rez, z výkladu neznal bych už mnoho, a chrám – kdo ví, zda stojí dnes... 19
ZVĚSTOVÁNÍ PANNY MARIE.
Hlava šikmo nakloněná, všecky vlasy v obličeji, rtíky vážně sešpulené, malovala malá Sylva červenou a modrou tužkou drobné černé illustrace biblického dějepisu. Díval jsem se přes stůl na ni počítaje, kolik že to odletělo chvatných roků, kdy i já jsem, drobný školák, koloroval šat a tváře světců, světic v dějepravě... Naslinila prstík Sylva, obrátila řadu listů, kriticky se zadívala na obrázek zvěstování: anděl, kleče s kytkou v ruce, 20 bílý proužek kolem hlavy, pozdravuje svatou pannu. Svatá panna uklání se, vzadu stojí její postel, svatodušní holubice letí venku v podnebesí. Rudou tužku sevře Sylva do maličké svojí pěsti a vší silou do kolečka jezdí, tlačí, krouží, ryje v obličeji svaté panny. – Proč pak děláš jí ten oheň? Tak to lidé nemívají! – paedagog se ze mne ozve. – Víš – ukáže prstem na text, – anděl zrovna pověděl jí, děťátko že dostati má, no, a to ji překvapilo, no, a proto zčervenala. – 21
DÉŠŤ.
Kapky bijí do zamžených oken, v stružkách po skle se jak slzy valí – a v mé duši jak šíp zaražený trčí stále bolestný ten pohled, vyčítavý pohled hnědých očí... Byla studentská to moje láska, holka chudák, jako já byl chudák, v červnu v neděli to bylo, přišla do aleje jdoucí ke kostelu. Přišla v nových šatech z šedé látky v zlatém světle vítězného slunce povznesena, jak je právě děvče, má-li nové šaty. Já se usmál ironicky a rádo-by vtipně řekl jsem jí: – Šedivá jste sestra – – Šedivá jste sestra – opakoval. A tu na mne onen vrhla pohled, a v tom všecko bylo: dni a noci 22 její pilné práce na tom šatu, rozpíchané prsty, rudé oči, radost zabitá a potěšení drzým slovem navždy odehnané, smutek duše, bolestný vzlyk srdce. Dvacet, jednadvacet roků tomu – tenkrát nic, však dneska, při tom dešti, začal pálit tento pohled v duši. Snad to šedé nebe... snad ty slzy, jež tak hojně po skle oken tekou... – – Že tak všecko vybolet se musí! 23
PLÁČ VICHŘICE.
Tmou mrazivou se divý vítr hnal a kvíle zoufale nám v okna bil a s nářkem komínem se řítil dolů, jakby se v teplý pokoj vedrat chtěl. Však v kamnech plamen smál se vesele, až praskal po svém zvyku radostí, a zlomyslně jenom vyplazoval své jazyky na bědnou vichřici. A v teplé jizbě kvetly pohádky a pověsti a lidu výklady o silách přírodních a zemských živlech, a děti poslouchaly napjatě, jim v zorničkách dlel světlý oheň hvězd, neb dušička se jimi dívala, ta dušička, jež na půl zdomácněla jen na světě a na půl těkala, zkad přišla, po oblastech Věčnosti... 24 Po večeři si náhle Jiřina v kornoutek nasypala hrstku soli a, co se pokoj větral, k oknu šla. (Já maně jsem jí stanul na blízku a pozoroval.) Sypala tu sůl ven oknem blahosklonně tomu vichru a radostně mu takto kázala: Vichřice-mámo, zde máš teda sůl a běž s ní honem domů k večeři a osol dobře dětem svojim jídlo, aby jim jedenkrát už chutnalo a abys tady neplakala nám, že nechtějí tvé děti hladové jíst nesolenou svoji večeři! 25
SENTIMENTALITA VEČERA.
Nic mě tak neláká, večerní oblaka, jak ten váš let! Plachty se rozpjaly – do dáli, do dáli, a nikdy zpět! Mře slunce, tichne zem. A moře nad světem krvavě vře – váš okraj zlacený brázdí ty plameny v lehounké hře. Vy lodi nádherné, po pláni nesměrné letíte v dál – rád bych s tou hlavou mdlou pod plachtou zarudlou tam kdesi stál! 26
V ROZHODNÝCH HODINÁCH ŽITÍ...
V rozhodných hodinách žití – cítil jsem dřív tak i dosud – železná pěst mou šíj chytí, neznámý, záhadný Osud. Touhy mé, snové a chtění sténají, zlomeny v půli, vyhnutí, odporu není, šíj se jen pokorně stulí. Časy se k Věčnosti řítí, na vlnách jich tříska bědná... V rozhodných hodinách žití ví bůh jen, kdo za mě jedná! 27
PROBLEM ŽIVOTA.
Malá Sylva mudrovala o čase a o životě: Je to divné. Vzpomínám-li jenom na dny nepříjemné, když se máma rozhněvala, když jsem rozbila si pannu, když mi něco odepřeli, co bych byla ráda měla – tu se zdá mi, že jsem žila tuze tuze dlouhý život. Když zas na ty chvilky myslím, kdy mi bylo, že se všechno na mě směje a já na vše – zdá se mi můj život krátkým, jak bych včera přišla na svět. Je to všecko tuze divné... Malá Sylva myslí, myslí na záhady délky času, na záhadu svého žití, 28 jako myslily a myslí celé věky moudré hlavy básníků a filosofů, moudré hlavy, které v posled nedomyslily se jinam, než ta milá tmavá hlava a ta moudrost malé Sylvy. 29
SMÍCH.
Mně zdálo se, že mlád jsem ještě byl a záhadnou tu dívku miloval, jež sladká byla jako letní večer a zlomyslná jako opice v té lásce ke mně. Byl jsem v pokoji a věděl jsem, že ona v druhém je, a tušil jsem, že něco obmýšlí – v tom dvéře v pokoj můj se rozletly a velký lesklý tygr žíhaný vběh, zastavil se – dvéře zapadly. A za dveřmi se ozval její smích, smích výsměšný, jenž hnal krev do tváří. Zdvih tygr hlavu, na mne díval se zelených očí svitem příšerným a bije o podlahu ocasem zdál chystati se k skoku. Za dveřmi zněl stále, stále výsměšný ten smích. 30 Já nechvěl se. Já věděl, že to bude boj na život a na smrt s bestií, však smích, ten smích mě činil šíleným a vraždychtivým jako toho tygra. A smích ten stále zvonil za dveřmi. Než skočil tygr, vyskočil jsem já a na bělavou šíji se mu vrh a zaťal všechny prsty v jeho chřtán – potvora překvapením ztrnula a chroptěla – tu za dveřmi ztich smích. A já jsem cítil, že jsem vítězem, že život mizí z očí zelených, a já jsem cítil, že pak vyjdu ven a že ta moje rozbouřená krev rty moje ke rtům jejím požene, mé ruce jí kol šíje obtočí a pohled můj jí v oči ponoří, v ta zelenavě šedá jezera – a naposled, že já ji odprosím, že tygra jsem jí zabil a že budu žebronit ještě, by zas nechala znít pokojem ten vysmívavý smích. 31
UTĚŠENÁ KRAJINA. (První malba Jiřinina.)
Dům panský s velkých oken řadou, jak člověk vídat si je zvyk, na hřebenu jdou promenadou pět koček, páv a kominík. V poschodí druhé žebřík vede, jímž graciesně stoupaje pán jakýs zdraví děvče bledé, jež s jedné římsy okraje úžasně dlouhé nohy věsíc pohledem zbožným velebí kometu, sbor hvězd, slunce, měsíc, jež svorně září na nebi. Park v pravo je. Krav stádo líně se pase v květech za plotem; tři dámy, každá v krinolině, pohání hůlek tepotem 32 kruh dřevěný v cestiček věnci pod snětmi stromů divoce. S těch stromů visí oběšenci jak pěkné klidné ovoce. 33
ANDROMACHA.
V snech vídám tebe, Andromacho, nešťastná ženo Hektorova, jak stoupáš ulicemi Arga obtížné vědro vody vlekouc a oči zbledlé pláčem kdysi v svém němém hoři klopíš k zemi, nešťastná, bědná otrokyně! A ženy Řeků po ulicích se zastavují, jiné před dům si vyběhnou a spokojeně si ukazují na tě prstem a povážlivě třesou hlavou: – Hle, pyšná žena Hektorova! Nu, zvrt ji Osud! Ví, jak chutná teď cizí chléb a cizí služba! Oh, večer bývá jiný rána! – V snech vídám tě, má ženo zlatá, nešťastná ženo vojínova, 34 jak poneseš svůj úděl vdoví, až zavru oči... Budeš stoupat po cizích schodech o kus chleba? O práci půjdeš prosit k lidem, by nezhynuly naše děti? K těm půjdeš, kteří blahosklonně mi „přiznávali jakýs význam,“ ač „ovšem,“ jak to samozřejmo „nemohli“ se mnou souhlasiti? Ubohá ženo básníkova, nešťastná moje Andromacho! Z oken se budou dívat na tě, s chodníků ulic, skulinami zavřených dveří pyšné dámy, počestné dcerky, vážní muži, ty města ozdoby i vlasti, ti všickni, kteří mají pravdu, protože plné měšce mají, žongléři svědomí svých vlastních a soudci zlí svědomí cizích – a když se příležitě sejdou to při kávě či promenadě, neb ve foyeru divadelním, při pausách v koncertech a bálech, 35 tu budou pást se na tvé bídě a jako skot, jenž tepe půdu, jazyku pastvu dávající, tě budou bít, má Andromacho! Vše vyčtou ti a počtou ve zlé, co miloval jsem tolik v tobě: tvůj vtip, tvůj humor, tvoji hrdost, ba, snad i šedivé tvé vlasy, jež rozhorleně vinit budou, že nejsou zlatem už, jak kdysi. Za verše, jež jsem psal k tvé slávě, zlou pokutou jim splatit musíš, a zodpovědnou učiní tě za bídu, již jsme žili spolu, a přísně vyčítat ti budou i chvilky slunné veselosti, v nichž jsme se trochu vyhřát mohli! A nejvíce co ztíží vážku, mé jméno bude, které neseš. Pak střely, jež jsem vyslal kdysi, pečlivě budou shledávati na půdě dávných mojich bojišť a přísně budou vrhati je na hlavu tvou a našich dětí... 36 A ty, má bědná Andromacho, služebně vlečeš ten svůj osud a mlčíš – mlčíš – k všemu mlčíš... Jen strhané ty šedé oči pod tíhou hoře klopíš k zemi a naposled si tiše myslíš, že už to všecko tak být musí... 37
ZÁPAD SLUNCE.
Západní nebe zahořelo širokým mořem červánků, co zenitem kams v dálku spělo několik bledých beránků. A hledíc po tom rudém kole tichounce Sylva zavzdychla: – Dojista ruka zlá tam dole nám Sluníčko už zapíchla – A oddychujíc jaksi stěží Jiřina dodat popílí: – Beránci odtamtud pryč běží, že by je taky zabili. – 38
JIŘINA, držíc dvě figury loutkového divadla, improvisuje:
Čert s myslivcem se v krčmě sešli, by odpočali na chvíli, z jednoho džbánku napili se a tak se spolu bavili: – Nu, u vás v pekle pořád teplo, no, to je věru dobrota, psí zima venku, vítr fičí, a v uhlí strašná drahota. – – Ba, u nás teplo. Ale, pane, z těch hříšníků jde strašný smrad, a pro průvan se nedá ani kol pecí řádně provětrat. – – Tak. Jak se vede Jidášovi, jenž zradil pána Ježíše? – – Byl na zádech už upečený a smaží se teď na břiše. – 39 – Hm, nepříjemné. Račte, prosím, snad pod Jidášem topit sám? – – Tak, prosím. Já mám vůbec zrádce a dobře pod ně přikládám. – – Toť zajímavé. Kteří páni jsou to tak, prosím, zejména? – – Nu, Štěpán z Pálče, zrádce Husův, ta liška zlá a pálená, Milota z Dědic, Čapek ze Sán a Sigmund, šelma ryšavá, a tomu, pane, zvláště topím, neb zradil bratra Václava. – – Společnost pěkná. Druzí čerti též mají mnoho na práci? – – To nevím, pane, u nás každý se jen kol svého trmácí. – – A Lucifer? – – Ó náš pan kniže na trůně sedí ze zvyku a z tlustých kněh si dává čísti seznamy nových hříšníků. – 40 – A Luciferka? – – Leží právě, má bolest v zádech, v hrdle pal, když byla ondy na procházce, kříž po ní někdo udělal. – – Jo, jo, – řek myslivec a dopil. – Tak s bohem, musím už zas jít. – – Tak s pánembohem! Jdu též hnedle, čas bude v pece přiložit. – 41
SMUTEK.
Když duše se jak sladká píseň chvěje a teplá záře slunce na ní leží – znáš chvíle ty? Čas volně v dálku spěje, a život jako dítě loukou běží. Znáš chvíle ty? Víš, jak se zponenáhla taková letní záře ve tmu mění? Jak z písně zní ti nota teskná, táhlá, jakýchsi ztrát a pohrobního snění? Květ smutku z nejčistšího štěstí roste, v nejsladší písni na dně bolest stená – jsme zvyklí jen na chvilky záře prosté, prach šedých silnic, mračna olověná? Je smutek duší, která v Štěstí dýše? A Štěstí celé pouze smutku schránou? Znáš chvíle ty? Chce zemřít se tak tiše a dopět tu svou píseň nechápanou. 42
UPOMÍNKA.
Byla dobrá, byla milá, ráda mě též z duše měla, byla – nač si nepřiznati? – sladce hloupá jako cukr. A co jiné chytrostí svou hodiny mé zabíjely, sladilo mi dobré dítě celé dny svou naivností. Ale byla sladká ke všem, a z nich jeden člověk mladý o jednom dnu únorovém sebral mi mou sladkou hloupost. Potom jsem ji často vídal na ulici. Tloustla mile, v staré lásce cukrovala líc mou pohledy svých očí. 43 Ani trpkým být jsem nemoh v duši svojí. Do dnes mám ji v upomínkách dobrou, milou, sladce hloupou jako cukr. 44
ELEGICKÉ CHVILKY. I.
V přísně suché čtení vnořen slyším náhle zvučné Hahó! chlapčím hlasem vykřiknuté pod mým oknem v ulici. Zatočila se mi hlava, neb jsem rázem cítil jasně, že tu sedím, malý školák, nad protivnou úlohou, sobotní že odpoledne leží venku v plném slunci, na lukách že sebrali se ku hře míčem soudruzi, a já, že jim dlouho nejdu, posla Jindru vypravili, by svým Hahó! pod mým oknem známý signál vykřikl – 45 jenom bleskem tenhle pocit prolét překvapenou duší. A zas sedím v jizbě svojí přísnou knihu před sebou. Ale přec jsem přistoup k oknu Na ulici pusto, ticho – vykřikla to moje Mladost žert si tropíc bolestný? II.
Tam kvetly plané růže, mateřídouška voněla... Tam jsme se scházívali za šera. Tak mírné, dobré byly oči její jak pohled modrých nebes. To byly chvíle! Tma v očích. Hlucho v uších, čas zastavil se. A svět vymřel – jen my tu byli se svou žhavou žízní. A domů jsme se vracívali pod bílým svitem necitelných hvězd mdlí, mlčenliví, vyhnanci smutní ráje, 46 Rty moje byly rozkousány a ústa moje byla plna krve – – – Což kvetou vůbec ještě plané růže? A voní douška mateří? A možno ještě takto milovati? A miluje se ještě vůbec dneska? – Ne, nevěřím. Vždyť věřit netroufám si paměti vlastní... Ty plané růže, douška mateří a modré tiché oči, rty rozkousané, ústa plna krve – to už je dávno, dávno, dávno tak, že by to slušně pohádkou být mohlo. 47
PAEDAGOGICKÁ ROZPRAVA.
Sylva čte: Patř, ó synu, na ty včely, co je pudí z oulů ven, co je vábí z klidné celly ku květinám sterých jmen? S nimi pestří motýlové, každý skvostně ozdoben, letí jako průvodcové na luh, sad i květný len. Ty pak nebuď motýlovi, ale včele podoben, včela ta každému loví, ale motýl sobě jen... Já: Co praví básník? Básník, Sylvo, praví, že drobná včelka zrcadlo ti staví, jak nezištným být v životě a práci. Co pestrý motýl v titěrnostech ztrácí i den i život, včela sbírá s pílí a o plod práce s člověkem se sdílí – 48 Sylva: A myslíš, táto, že ta malá včela se pro člověka celé léto dřela? Že vítá jej a že je tuze ráda, když hrabivě jí v její domky vpadá? Víš, proč si člověk na hlavu dá kukli, jak uhlím čadí, když se na něj shlukly? Ó to už motýl věru moudřejší je, že nesbírá a tuze nepracuje, ten ví, jak by to krásně vypadalo, kdyby si spořit začal jen dost málo... V těch verších je to líbezné a zvučné, však tuze lhou ty básně mravoučné. 49
PORTRÉT MÉ TETY. Paní Emě Holé.
Jak houfy bílých, chundelatých psíků, drobounkých pudlů s bílou dlouhou hřívou, hrnou se vlny Vydry*) přes kameny, válí se, vrčí, štěkají a vyjí, sráží se v běhu, šlapou převalené, ti vyskočí a skotačivou pomstou v hřbet vrhají se ryčným sourozencům; chvilenku na to smečka divě pádí, jak v závodu by dostihnout kams chtěla – a náhle zase do sebe se vpeří a v bílém chumlu s kamenů se válí... S mohutných strání staré borovice se dívají v tu rozpustilou vřavu, však zvykem jenom, jako ten, jenž vnořen v sny nitra svého, hledí mechanicky na věci kolem. Oblouk modrých nebes *) Vydrou nazývá se řeka Otava až k splynutí svému s říčkou Křemelnou. 50 přikrývá shora pohádkovou scenu, a okraj jeho rozřezán je řadou gotických černých špiček modřínových. Odkudsi padá proud zlatého prachu do boku strání. Borovice svítí rudými těly. Na balvanech šedých mech červená se. Plody malin visí jak krve stuhlé krůpěje. V té chvíli, kdy my jsme v dravé říčce bílý kámen v stůl proměnili, kladouce tam chleby, a v sklenky nalévali tmavé víno – ty, teto moje, na stráni jsi stála v slunečním světle. Dívalas se kamsi v sny starých stromů, ztracená tak sobě i nám i světu. Stálas v bílých šatech jak nadechnuta na zelenou stěnu, tvé modré oči byly rozevřeny – pohádka svěží starých hor a lesů... Kdyby v té chvíli šli dva dřevorubci pěšinou dole, tiše hovoříce o starostech svých, pracích v nitru lesa, o žití trudném, jaké člověk vede – zde stanuli by... 51 Starší, přemnuv čelo, tiše by zašept: – Pravdu měla bába. Vždy tvrdila nám, že jsou ještě tady. A mladší díval by se, žasna chvíli, a potom vzdych by a tak myslil nahlas: – Kdyby ta víla prstem kývnout chtěla, rád šel bych za ní, opustil bych matku i rodný domek v mlčenlivé vísce, a kdybych věděl, že mi v černém lese krev vypíti chce rudými rty svými – i života bych věru nelitovanelitoval – 52
VTEŘINY.
Vteřiny ženou se v rychlosti kolem nás tím starým světem, haléřky neznámé Věčnosti prší tu šíleným letem. Jednou prý Danaï zlaťáky snesly se do klína lehce – však byl v tom spleten bůh nějaký, věřit se tomu už nechce! My berem moudře a v důvěře, jak je dlaň snaživá chytí – drobounké poctivé haléře kryjí nám potřeby žití. 53
SLOKY Z VESELOHRY.
Jste volnou jak to ptáče na dlani, a byť se ta i stále o vás chvěla, prst jediný vám, věřte, nezbrání, abyste dle své vůle neletěla. Snad potom bude dále trčeti dlaň ta, jak němá prosba žebrákova zírajíc v dálku po svém ptáčeti a zvouc je k sobě tichým smutkem znova – Či snad ji zavře lítost, nenávist, nad sebou posměch, z něhož je tak bědno – já nevím – dnes se chví jen jako list, a vám konečně můž to vše být jedno.... 54
DO PAMÁTNÍKU. Líně Dierlhuberové.
Je-li nám dvacet let, tu duší snové spějí o vonné cestě v slunci zářící... A život zatím chodí nejraději po vyjezděné šedé silnici. Krok v kroku s někým, s kým lze hovořiti, dlaň v dlani důvěřivě ležící – Lenočko, věř mi, dá se také jíti i vyjezděnou šedou silnicí. 55
Z ROZMLUVY O POHŘBECH.
– a když jsem vypověděl dále, jak lidé pohřbí s pompou krále, jak vévody, jak kardinály a vůbec ty, již v předu stáli, tu Jiřinčin hlas zatiká. – Jak pohřbívají básníka? – Oh, básníka! Toť podívaná! To celá vlast je rozplakaná, že řeky vzrostou o dva metry, že ze vzdechů se stanou větry a oči zrudnou od křiku, jak albinových králíků. Tu černý prapor mají krámy a noviny zas černé rámy a zevšad portrét nebožtíka ti zrovna v hloubi duše vniká a upřímný je všudy žel jak přátel tak i nepřátel. 56 A k domu smutku ti se valí, již kdysi o to bojovali, by směli jemu zpříjemniti vezdejší jeho živobytí, a jest jich nepřehledný řad, neb dělával to každý rád. Vůz skleněný a osm koní, ulice vůní vosku voní, hrá muzika a lidstva davy, krok nese mírně kolébavý a v čele plamen zazáří, to s pochodněmi rejthaři. A za rakví se nesou řády, jež nebožtíku dali tady, a špice úřadů a vlasti jdou chloubu národa v hrob klásti – čamary, uniformy, frak, a pestří se to všelijak. Nu, slovem, pohřeb prvé třídy. Že rodina mít nesmí bídy, toť samo sebou rozumí se, neb všeobecně rozpráví se, že nebožtík pro národ žil a velkou jeho slávou byl. 57 Hrob jeho nikdy neosiří. Jak na pouti tu život víří a čerstvé věnce tady kladou pobožní poutníkové řadou – – Dál nezdrží se Jiřina a: – Umři! – žebrat začíná. 58
MORITURI.
Jdou zvolna k jatkám živou ulicí koňové staří. Muži dva jdou při nich, však šlehati je není příčiny. Jdou bez odporu. Veteráni vojny, drah koňských, drožek, vozů cihelních jdou nyní cestu svoji poslední. Je doslouženo... Čas je vzíti mzdu... Jdou pro ni... Tři neb čtyři v řadě jdou ty bědné kostry potažené koží, jež na plecích a hřbetech prodřena. A každý klopí k zemi hlavu svou, snad unavenou resignací stáří, snad – kdož ví, má-li zvíře předtuchy a myšlenky o minulém a příštím... Jsou slepci mezi nimi – nemoc snad či úraz v službě světla zbavil je – ti jdou tak podle sluchu s druhými. A ti, kdož vidí, dívají se mdle 59 tím moudrým tmavým okem – tolik stesku, němého hoře, tiché zoufalosti na světě v žádném oku neleží. – Ostatně jdi svou cestou, člověče, a nedívej se po nich zkoumavě: není to dojem zrovna estetický a zkazil by ti jistě náladu. 60
MARKETKA.
Zášť zbyla naposled – a jaká horká zášť – tož jste mě přec jen tolik ráda měla? Ty póly cítil jsem, však v který věřit zvlášť, má duše tenkrát nikdy nevěděla. Teď zraky bodáte – váš zrak tak modře čist – a slovy byste otrávit mě chtěla: Marketko, věřím dnes ve vaši nenávist a věřím teprv dnes, že jste mě ráda měla. 61
POD HVĚZDNÝM NEBEM.
Ach, člověk... lidé... národy... a lidstvo... a tak dále – jak je to všecko tak nicotné, jak je to všecko malé! V nezměrném prostoru drahou svou ohromní světové letí, zemička plete se v závod ten – a na ní troufalé smetí... 62
GAVOTTA.
Podej mi ruku, dítě mé, do říše snů svých půjdeme. Nad hlavou slunce bude plát a my se budem zase smát. Poskoky vrabců, chrapot psí, zlekaná slípka na návsi, zrak vypoulený hříběte – všechno je směšno na světě. Všemu se smějem, frizurám bezvadných mládců, barvě dam, jež v lících leží, buržoům, již mají renty, čistý dům, hofrátů hrudi vypjaté, páterů tváři ducaté – 63 nade vším mírný smích náš zní, ta moudrost světa poslední. V mou ruku vlož svou, dítě mé, zas jednou světem půjdeme. A zapomenem jednou zas, že šediny nám bělí vlas, že tíží duší našich let už tolik decenií let – podej mi ruku, dítě mé, smát se zas jednou budeme, života mírní mudrci, bez plísně stáří na srdci. 64
CHTĚL UMŘÍT BYCH... (Z italštiny.)
Chtěl umřít bych, kdy slunce zapadá, však ne, když zapadlo... Kdy každý lístek v zlatě se koupá, kdy ještě skřivan s písničkou stoupá, kdy duše může snít bláhové snění: to není večer můj, to večer není, zlatého rána je to nálada – chtěl umřít bych, kdy slunce zapadá, však ne, když zapadlo... Ach, umřít ne, když slunce zapadlo, chtěl zhasnout bych, kdy zapadá... Kdy oči něčí v zrak můj se hrouží, kdy něčí ruka k šíji mé touží, kdy ještě možno snít bláhové snění: hle, táhne jaro zas, to podzim není, jaro se v duši moji přikrádá – chtěl umřít bych, kdy slunce zapadá, však ne, když zapadlo... 65
PODZIMNÍ VEČER.
Pošmourlá červeň leží na západě, v ní rýsují se silhouetty lesů zčernalých mlčících. Z luk stoupá mlha. Jak olověné tělo bez pohnutí v rezavé ploše jejich leží Dunaj. Prochladlým vzduchem vysoko, že skoro by křídly řídké šeré klenby nebes se dotknout mohli, kdyby bili jimi, se nesou k půlnoci dva černí ptáci. V daleku mžiká malé žluté světlo jak unavené oko, jímž se dívá kdos k mrzutému bdění odsouzený, jenž rád by usnul... 66
PODZIMNÍ MELODIE.
Já rozplýval láskou se v slzavých verších nad každičkou tou jesení – to ovšem už před léty, před léty dávno v čas naivity tvoření. Teď do bělavé mhy ční orvané větve, svět súžen kolem se všech stran a život uniká, uniká stále ze starých otevřených ran. 67
ČTYŘVERŠÍ.
U NÁS ROKU TOHOTO.
Nad hlavou vesele nám vlají červeno-bílé prapory – dole se krade, balamutí a jedí suché brambory.
MORALISTNÍ BESTIE.
Spí roky... Náhle s řevem procitne a oběť shltne v pose spravedlivé, jak se jí právě k tlamě naskytne – a na to spí zas roky jako dříve.
PROVISORIUM ŽITÍ.
Věčně jen čekat, věčně se ptát, žít dnešek zítřkem v touze nedočkavé– a život ráčí jen odkládat a odpovědi dává vyhýbavé. 68
ČESKÉ SVĚDOMÍ.
Svědomí české? Potřebujem, ano, je zbytečno klást takou otázku – však musí býti dobře přivázáno tak na šest milionů provázků!
VÁLKA RUSKO-JAPONSKÁ.
My zatracujem ovšem ty vraždy s přísností, však ruským kulím přejem, by hnaly žluté k ďasu; tak zaplatíme čestně daň jednu Věčnosti a druhou krvelačné bestii svého času.
EN PASSANT.
Kdo poznal, jak se stíhá příčina s účinkem? Když fakt i v slunci leží, kde důvod k němu tkví? Snad naposledy musím za všecko, čím dnes jsem, být vděčen jenom svému kletému vyhnanství. 69
ČESKÝ HUMOR.
Náš humor je tak draze zaplacený, v něj dějiny i naše dni si lehly: kol rtů nám leží hořce sešklebený a oči má jak jedovaté jehly.
MOJE ANTIPATIE.
Konečně i s mládeží tou dravou nesouhlasím v bodě ledakterém – jenže u ní nesouhlasím s hlavou, u těch starých nesouhlasím s perem.
KŘESŤANSKÁ PŘÁNÍ.
Můj osude, když vše’s mi zhatil, tož dopřej aspoň mojim dnům, bych všechno na tom světě splatil jak přátelům, tak „přátelům“.
MOJI MECENÁŠI.
Ve zlých dobách žití na pomoc mi spěli mecenáši zlatí, přátelé dva praví: jim buď dík, že jsme to žití vydrželi, tuhé konstituci, jadrnému zdraví. 70
PŘÍTEL, JAKÝCH JSEM MĚL MNOHO.
My rozešli se; on prý truchlil dost a dušoval se, že byl přítel pravý. Tak. Mistroval mi moji minulost a rovnat mi chtěl posici mé hlavy.
OSKAR WILDE V ČECHÁCH.
Paradoxem, vtipem žongleroval on, stilu bublinám dal hráti v slunci zlatu – bozi, jaký bude zas tu Babylon v lineálních mozcích našich literátů! 71
18. ÚNORA 1905.
Praskají hrozné bomby pod těly všelikých mocných; sloupy starých řádů se otřásají; taje postelí jdou z pyšných zámků v trh a promenádu. Bůh otec s synem, oba omšelí, se chystají jít za Jovišem k Hádu – svět v úpadku, jen snílci nesmělí zří obrození, nových sluncí vládu... Oh ne! Toť jenom trocha sensace je, již hltá luza ducha, prázdní hlupci, to žurnálům se zlatý deštík leje. A jinak významu v tom ve všem není. Kdes účtují jen včely s svými trubci a kroku dějin slyšeti lze hřmění. 72
KVĚTNOVÁ GLOSSA.
Květ, vůně, zeleň, melodie... Máj jeviště tak vyzdobil – a co se hýbe, co jen žije, zas vraždí se tu ze všech sil. – Rozšafný šosák na procházce se krásou kulis opíjí a dojat sní o míru, lásce i dravých lidských bestií... 73
JARNÍ AKKORD. Máně Dlouhé.
Do dálky nese se stříbrný mrak teplounkou, modravou plání, do dálky plující veselý pták jak tečka kreslí se na ni. Do dálky přes domů vrcholy, hvízdaje vítr si letí – člověk se zachví – a kamkoli chtěl s nimi by do dálky spěti! 74
JARNÍ NÁLADA.
Mládenci pýří se nesmělí, v hruď jak by kladivo bilo: Slunce mé! Hvězdo má! Anděli! Pohádko! Rusalko! Vílo! Slečinky s úsměvem záliby těm vzdechům slouchají vždycky, myslí však: Mládenci mohli by milovat už trochu lidsky. 75
PORT-ARTHUR. (Psáno v nemoci.)
Hřmí děla, dravé koule bijí do líce tvojí kamenné – Ty hrdě zvedáš svoji šíji i černá prsa: Ještě ne! Jde nemoc, avantgarda smrti, a bije, kruší tělo mé, jde druhá za ní, zuří, drtí, však tělo praví: Ještě ne! Odkudsi zírá pohled dutý na útoky svých vojínů... Den jeden vetkne prapor žlutý na rozstřílenou ruinu. 76
SATIRIK.
„Poznej sebe sama!“ – Starý Sokrate, opakujem si to denně stokráte. Jako kovkop skalou hezkou řadu let neleníme k svému já se probíjet. Svému národu pak a svým bližním všem, jimž ta snaha schází, rádi pomůžem držíce jim, když své hrají divadlo, k lícím ocelové lesklé zrcadlo. 77
MLADÉMU PŘÍTELI.
Jsi nezkrotný, jsi rozkypělý – nu ovšem, svět ti patří celý, jak mladé slunce hrdě pláš, vše objímáš, vším pohrdáš. Až jednou uzná ta tvá hlava, že na nic nemá více práva, než na sáh prsti studené, na čtyři stěny dřevěné – a tím se končí maskarada. Neb čára, kterou se tak padá, jež od slunce v klín země jde, se, hochu, Život jmenuje. 78
PAMÁTCE A. PRAVOSLAVA VESELÉHO.
Jak mohli bychom býti hrdými na čerstvých oněch hrobů několik, kdyby ta hrdost spolu nenesla takový osten teskné bolesti! Kolik nás ještě? Ruka třese se... A kolik by nás mělo vlastně být? Ach, člověk už se bojí počítat... Odešel navždy z řady celý muž, churavé tělo s duší Promethea, syn světla, ohně – kdo jej nahradí? Smrt, když jej brala, stiskla hrdlo nám, až srdce zaúpělo bolestí. To poslední byl akkord ze všeho, co zveme tady lidským životem. A život ten je česká pohádka: v dnech mladosti tak šlehal z duše jeho 79 ten Promethea odkaz planoucí, že prozřetelná bdělost úřadů se usnesla jej trochu utlumit ve stěnách šedivého žaláře. Tam pobyl si a potom pustili jej na svobodu. Ano, „na svobodu“, jak úřední se vyjadřuje sloh. A zatím oko jeho zbystřelé v šedivé celli, vyjdouc na světlo, žaláře duší všude vidělo, žaláře hrozné, klece mistrné, v nich tvoři bědní, duše zakřiknuté, železné kukle vbité na mozcích, otrockým zvykem křídla zakrnělá jak rozšafná má drůbež domácí, se rodili a žili, zmírali – a tomu říkalo se „na svobodě“! Oh, idyllou se nyní jemu zdál ten žalář těla, který opustil! A že byl oheň jeho neshasen, a že jej živit musil, pálil klece a roztavoval mříže bědných duší i pevné kukle zotročených mozků a jiskry srše na rozšafnou drůbež létati nutil křídla zakrnělá – 80 až přišla Smrt a plamen přikryla.,.přikryla... Na jeho hrob teď Jaro usedá a dá mu úsměv svěží zeleně a pestrým květem chodce pozdraví, jenž stane tu. Ó hrobe předrahý, jak mohli bychom býti hrdými na poklad tvůj, jen kdyby nenesla ta hrdost v sobě tolik tesknoty! Buď pokoj Tobě, synu plamene! A věř, že dokud dech v nás, bude žít tvá v nitrech našich čistá památka, neb kdykoli by blednout začala – Tvé prázdné místo steskem bolestným ji zas a hlouběj nám tam vyryje... 81
MÁJOVÁ NOC.
Stříbrný srpek mráčky klouzající nad hájem plyne, do tmavých travin jehly blýskající prší a prší. S břiz větví visí zelenavé šaty těch lesních panen, jež přistřihují si vlas svůj zlatý, – vtip toilettní – neb lip pak roste vlas ten blýskající, kdykoli roste měsíční srpek mráčky klouzající nad jejich hájem. 82
RUSKU.
Zmítaná lodi, vyjdeš z bouřných vod bez rány v boku, bez pohromy na dně? Plout budeš zase jednou za pohod tak bezohledně, široce, tak snadně? Oh, vlny bijí na palubu tvou a stěžně tvé se málomocně tyčí, a vody zelené tak vztekle řvou a bílé hřebeny jich zlostně syčí! Zmítaná lodi, nám tak děsně je, klid nelze zachovat nám soudců ledných. Nevezeš ani zákmit naděje, jen trochu pýchy žebráků nás bědných. Tak hrd je podruh v dálné vísce kdes na bohatého strýce vzdáleného, jenž nic mu včera nedal, nedá dnes a kdo ví, zná-li ho dle jména jeho... 83
LETNÍ DEN.
Takový letní den... Na dohled vlní se stříbrné žito... A kdyby člověk měl zemřít hned, dnes by to nebylo líto... U nás as teď moře zeleně hrá, voní ve slunci žhoucím... Chtěl bych tam ležet kdes na seně a hledět k oblakům skvoucím! 84
KDYŽ JSEM BYL NAPOSLED V PRAZE...
Když se vlak blížil ku Praze, začlo mi srdce bít v touze – ký div, vždyť prožil jsem tu kdys tolik let bídy a nouze! A Praha roste! Činžáky jak řady pěchoty stojí, mladí jsou bíle natřeni, staří pak ve špíně svojí zatrpkle stojí v linii. Elektřina též tu honí do kandelábrů plameny a tramway na místě koní. Krádeží, vražd a sebevražd také už pěkný řad je tu, noviny též tu, jež hlásají kresbou i písmem je světu, 85 pikantní jsou tu též historky, bursa a stávky a pletky – nu, velkoměstem nejsme sic, budeme však jím už hnedky! Oh, Praho, v snění jdu ulicí, všecko tu k vzpomínkám svádí, parky a kameny zpívají nám píseň našeho mládí! Dojat jdu ulic pletivem – čas věru otevřít oči; lidé tu vrážejí do boků, z ničeho na nohu vskočí! Vlasatých mladíků houfy tu, dívám se na ně tak plaše – na tyhle mladé genie vždy plodnou byla vlast naše! Jsou tu i známí z mladých let, sto se jich za půldne staví – však jaká nemoc to posedla, pro bohy, ty české hlavy?! 86 Sotva kdo ústa otevře, už mu z nich klopotem kypí růženec hlubokých poznámek a vtipy, oh, pražské vtipy! Tak prvý, druhý, dvacátý – kde člověk na světě vidí tolika v tak malém hnízdečku rádobyvtipných lidí! Každý ti dává tonem znát patře ti významně v oči: – Nu, vlastně ten český globus náš se, víte, kolem mne točí... – – – – – – – – – – – – – Večer si člověk usedne a z denních dojmů se sbírá; mrak se mu roztáhl po duši, ruka se maně v pěst svírá: Drž Osud ruku svou nad tebou, ó Praho, čas jde tak klusem, tvé tělo staré a kamenné uchraň před dětí tvých vkusem, 87 jim pak se vrozená navrať řeč a pravé moudrosti ostych – míň generálů, Praho, měj a více vojáčků prostých! 88
Z JEDNOHO MAĎARSKÉHO BÁSNÍKA.
Ej, cigáne, vem své housličky, zahraj kus té staré písničky, zahraj na ně proklatci mně, běda: Už mě nemá ráda holka snědá! Hraj, až skřípky puknou! Koupím nové já! A když puklo srdce, kdo mi jiné dá? A což kulka v hlavu, pokoje-li nedá? Vždyť mě nemá více ráda holka snědá! 89
NA PAMÁTKU.
– Pár řádečků do památníku! – Tož dosud ještě neodkvet blín neblahý těch dívčích rtíků a trýzeň mojich dávných let? Museum pos a slavných rčení všech neslavných i slavných jmen, slov přenešťastných zápolení a krádež sebraných kdes pěn? Nuž, zbavil jsem se přede roky též všelijak těch starostí: jak páv se pyšnil svými oky či udal cizí hlouposti. Teď vidím vaše čisté čelo, zrak budoucnu plá na pozdrav... Kéž by vám k štěstí nescházelo už víc, než ten můj autograf! 90
BLAHOŘEČENÍ.
Je to štěstí, že je v Čechách tolik partají a frakcí a že každá taká partaj bojovný svůj orgán má! Člověk dobré vůle najde vždycky bezpečný si úkryt, když chce totiž přes ulici vytlouct okna někomu! – Státní právo – pokrokovost – – otrávená mládež česká – vezmi kámen, práskni v okno, tomu pak se říká „boj“. Redakce jsou blahovolné, papír trpěliv jak mezek, jenom dobře rozeznávat přátele a odpůrce, 91 aby snad se malér nestal – ostatně tu pozor dává neoblomný, vlastenecký, vtipný, čilý redaktor. Boje potřebí nám, soli, bičů satir, šlehu kopřiv – vzdychávaly anno kdysi dobré duše po Čechách. – Dobré duše, máte více: okna řadou vytlučená zejí jako slepé oči – tohle jinde nemají! Proto říkám: naše štěstí, že je u nás tolik frakcí, a že každá taká partaj bojovný svůj orgán má! 92
NOC.
Noc, jakby uprchla z ballady, přijela na černém oři; ve vzduchu příšerné nálady a hvězdy červeně hoří. Noc mlčí. Země spí. Prokletá vteřina vteřinou hyne – kdyby tu vhodný byl poeta, chytil by v sloky to jiné, ve sloky zhuštěné, vířící, plačící, klnoucí divě – Ale teď sedí ti básníci v krčmách kdes při hořkém pivě! 93
„Z DUŠEVNÍ DÍLNY“.
– – dejte, prosím, nám pro první číslo aspoň hrstku vzácných svojich jisker, by v nich bylo celé naše chtění – tak mi píší často redaktoři, duše prostodušné, z dálné vlasti. – – – – – – – – – – – – Byl jsem pozván kdesi. Paní domu dala vzpláti kuchyni své slávou, rýnská réva perlila se v číších, modrý cigar dým se krouže voněl. Paní domu živě vyprávějíc zmínila se jako mimochodem o Granadě, o španělských nocích, ženách krasavicích, hrdých mužích, o lahodě řeči hidalgů těch – tu jsem s povinným vpad překvapením: – Ah, vy znáte řeč tu? Závidím vám! – Hostitel můj odfouk spokojeně 94 oblak dýmu: – Nu, tak promluv něco, řekni honem něco španělského! – Paní zarazila, zarděla se: – Jaký nápad! Vyhrknout tak na mě: promluv něco! Vám je cizí řeč ta, a ty řekneš náhle: promluv něco! – A tak k smíchu jí to rázem bylo, že se ani stišit nedovedla. Pán však v chvilce na to řekl znova, (cítil jsem, že rád by se byl blyskl španělštinou svojí polovice): – Nu, tak aspoň větu jednu řekni! – Paní dala do smíchu se znovu: – Blázínek jsi – řekla správně česky. – Blázínek jsi – smála se mu dále... – – – – – – – – – – – – – Napište nám pro to první číslo! – píší prostodušní redaktoři z dálné vlasti... Kdybych smát se uměl, jak se smála tenkrát ona paní (kdyby velké modré zvonky v lese 95 mohly zvonit, zněly by tím smíchem) řekl bych jim: – Blázínci jste všichni – řekl bych tak, smál bych se tak k tomu, (při tom smíchu by to nebolelo). Takto píši, mrzutý jsa patron, jenž už dávno odvykl se smáti: – Drahý pane, království mi dejte, nesvedu vám řádky na komando; nevykřešu ani jiskry z duše, právě proto, že jste řekl: vykřeš. Nejsem vládcem veršů svojich, pane, ba, mé verše jsou tak zlomyslné, že když přál bych si jich – nepřijdou mi.mi, a když klid chci míti – hrnou se mi hlavou, duší, jazykem a prsty, že mi bývá, redaktore drahý, jak bych si byl lehl v mraveniště – volej však je, verš se neukáže, bědný pán jsem čeledi té bídné. – 96
HYPNOSA RETORICKÁ.
Když Cicero dštil pěkných vět svých lávou a respublica v slasti tonula, tu starý Cato pohyboval hlavou: – Nu, máme špásovného konsula! – Tak jako u nás. Časové jsou bídní, však národ v extasi je ztrnulý, neb řeční se mu zde i v dálné Vídni – no, máme špásovné to konsuly! 97
EROTICKÉ TERCÍNY.
Tak spolu jdem už přes čtyřicet roků, hubená Bído, tím, co zve se žitím... Přátelsky rovnáš krok svůj mému kroku, tvé jedno rámě kolem hrdla cítím, co druhé svírá prsty mé jak kleště, a všechno sdílíce jdem živobytím. A já byl k tobě nevděčníkem ještě! Má slova jenom kletby na tě lila, já škrtit chtěl tě za psoty a deště, neb protivnou mi láska tvoje byla. I chvíle byly, kdy mi ruce zmdlely a kdy mou duši opouštěla síla – Nu, odpusť dnes. Vím, žes můj Osud celý, a ostatní vše, jméno, pověst, sláva – toť drahokamů třpyt je pouze skvělý, 98 jež láska k zvýšení si krásy dává – a vlastně dobře ti ty skvosty sluší, má stará lásko, lásko neprchavá! Vím, až vydechnu jednou mdlou svou duši, ty nakloníš se nad mým mrtvým tělem a pohřeb dáš mu, jak se jenom sluší. Pak v přátelství i za hrob neochvělém se sirotků mých ujmeš, ženy-vdovy, a postaráš se o ně v žití celém... Kdo větší lásku zná, ať o ní poví! 99
ZLATÝ VĚK ČESKÉ POESIE.
Máme Vrchlického, Čecha, uznaní to klassici – nevím, k čemu se tu rojí stále noví básníci! – Tož vy čtete, drahý pane, koryfeje uznané? – Drahý pán si hlavu škrabe: Víte... tento... to já ne. 100
BALLADA.
Táhne tu těžkou brázdu svou v kamenném údolí; co lidé štěstím, hořem zvou, jej netěší, jej nebolí. Nad hlavou v modru slunce žhne, pod nohou země práhne – můj člověk se tím nepohne, můj člověk už jen táhne. Jen někdy život v něm procitne, jen někdy duší to trhá, když stín svůj s výšiny blankytné dvé křídel v čelo mu vrhá. A stín ten chladí jej po čele, srdce to svírá jak kleště, a člověk šepotá nesměle: Což pak jsem člověkem ještě? 101 Těch křídel stín chtěl by chytiti, přidržet zoufalou pěstí – dál táhnout a se modliti jak dítě za její štěstí. 102
KÝVADLO V LEBCE. I.
Jsou chvilky, ale chvilky jen v myšlenek obzoru velkém, že se zdá pěkným být svět ten a všechno v pořádku celkem. Zlo, dobro, řády hvězdných těl, vše nutným, nic nelze stavit – kdyby ti pánbůh svět půjčit chtěl, neznal bys, jak líp jej spravit! II.
A zase v jiné chvílence vlas se ti hrůzou zježí: svět jako dílo šílence či zlosyna tu leží. Z pekelných trámů tyátr sbit, kde hrá se cnostně a s citem – chtěl bys jen krámek ten vyhodit kams k hvězdám dynamitem! 103
ANT. SOVOVI za báseň: O příchodu krále.
Můj milý Sovo, „Příchod krále“ se líbil mi i nelíbil – Tvé sloky, rytmus a tak dále, je kdo, kdo by těm ve tvář bil? Však obsah – inu, milý Sovo, upřímné dovolíš mi slovo: Jak staré, tak ty krále nové nekochám zrovna velice, sám víš, jak plodí naši dnové ty korunchtivé jepice, jsem jinde, Sovo, jiná říše, kde docela se jinak dýše, kde nikdo není druhem štípán a nikdo sázen na trůny, kde platí prosté: já pán, ty pán – říš anarchie, komuny, kde vše, co je, a vše, co není, člověku slouží k potěšení. 104 Tam jdem-li někdy sborem k předu, jdem vždycky z vůle svobodné, ten vede dnes, já zítra vedu, jak znalost cesty rozhodne. O potlesk nervou se tam, ceny, o vavřín, blátem zneuctěný, tam hlasy kritik závistivých se sotva echem dostanou, sbor pasquilantů, přátel lstivých zůstane venku před branou, bič máme proti ducha luze a proti ruce drzé tuze. Chci říci jen, proč v básni Tvojí mi obsah zůstal nejasným... Jsem cizím, chladným v onom boji, jenž Vám všem zdá se úžasným. Z tohoto světa říš má není a jiné jest mé zápolení... 105
V SVŮJ HODOVNÍ SÁL EGYPŤANI...
V svůj hodovní sál Egypťani člověčí kostru stavěli, by k vážným věcem zříce na ni svůj zřetel hosté upřeli. – Ó kostlivců vy myriady, jež šly jste světem přede mnou, jste kolem mne a zříte tady v mé žití tváří tajemnou. V ty žluté líce vaše patře, já slyším slova tesknoty: – Čím jsi, tím byli jsme kdys, bratře, čím jsme, tím budeš také ty... Žij rychle, potom nic už není, žij šumně, ryčně, vesele! Než přijde ono okamžení, jímž začíná říš popele! – 106 A jindy v tu líc vaši patře já slyším smutek hluboký: – Tvé žití marným je, ó bratře, jsme všichni Smrti otroky. Z těl i děl vašich mízu žití vypijí vždy – toť její řád; tvá práce marnou jak tvé žití, neb Jí se nedá vzdorovat! – Ó myriady koster žlutých, jde k sklonu žití mého čas – i sílu já bral z hledů dutých i jed lil v dny mé ten váš hlas! A já se bil, jak srdce v zvonu po jedné dráze, díky vám: od marna všeho, hrůzy skonu, k radostem žití, k výšinám! 107
DVĚ POETIKY.
Dát tomu, co zde pomíjí, kus velké duše Věčna, promítnout, co zde uniká, kams v prostor Nekonečna – však možno také – moda to, se zdarem se to robí – nadělat stilem kozelců a zvát je dokladem doby. 108
SLÁVA.
Už všude „mistrem“ arci sluji a v rýmu mladí druzi mí mně knihy svoje dedikují s přípisy mnohdy vzletnými. Mně rukopisů k soudu stohy posýlá studentíků dav, mou podobiznu chce mít mnohý a „čtenářka“ zas autograf. Hněv a zášť uchovavše skrytou, mě chválí mnozí z vrahů mých, mé citáty jsou autoritou ve mnohých věcech spletitých. Mé jméno v „lid“ jde. Atom jeho dost často stává přede mnou, spíš podporu chce z měšce mého než z úst mých radu dojemnoudojemnou. 109 Než znalců, mám víc chvalořečí, než čtenářů, víc ctitelů – jak, hasne takhle plamen něčí a má zbýt trochu popelu? Zapomněl zmlknout v čas jsem pravý? Zapomněl v čas svůj k stínům jít? – Já nechci proklaté té slávy, já chci se ještě o ni bít! 110
A PŘEDCE...
To bylo kdys... Ta touha slávy též hladověla v srdci mém... Chrám obrovský... Kruh slunce žhavý... Hvězd dotýkat se temenem... – v takových tropech bujně dmula se fantasie dávných jar. Nu, už se dávno rozplynula jak šedý oblak ranních par. Otřelým slovům život dáti, jed, sílu, hořkost, smutek, cit, ty, již čtou, jimi ovládati, jich jazykem i mozkem být – co chtíti více? Jova blesky! – leda bych tím chtěl být, čím mní se každý veršotepec český jak přední tak ten poslední! 111
NEVESELÁ MEDITACE.
Tak těžkým jdeme pochodem a ještě se při tom hřeší, tu neschůdnou cestu všem po nás děláme ještě těžší! S nadšením slámy hořící robíme výtečníky, básníky, malíře, učence, řečníky, politiky, a z nully je hned milion, z pahrbků horské štíty, ze špačka věhlasný myslitel – oh, naše autority! Ty balvany leží pak na cestě – cesta už tak není skvělá – a přes ně se bude kdys klopýtat a bít si hlavy i čela! 112 Přijde kdo silný a odvážný a odklízet je začne? Přijdou i drazí rodáci jak hejno vlků lačné chrániti „otců odkazy“ a „předků zářivá světla“ – „otci“ a „předci“ budem my, a naše hloupost pak metla, jíž zbijou ruku odvážnou, jež chtěla by modly ty shodit – tak bylo před námi, tak za nás, tak bude po nás to chodit! 113
HODINY.
Nic netěší tak v žití člověka, jako když takhle mimo nadání dostane někde něco zadarmo – a proto pro Sylvu a Jiřinu tou minutou den nastal sváteční, když cizí člověk přišel s balíkem a věnovacím pro ně psaníčkem. Ah! Hodiny! Nu, pěkné hodiny, gotické vížky mají po stranách, nahoře s dvířky pěknou kapličku – a ručičky a zdobný ciferník docela z látky, jež se podobá slonové kosti až až nápadně. Když omakaly ještě závaží a pohladily žluté řetízky, usedly sobě Sylva s Jiřinou jak římské matrony dvě do křesel, když v cirkus přišly na hry dívat se, 114 a dívaly se Sylva s Jiřinou, jak cizí člověk hřebík do zdi vbil, jak pověsil a srovnal hodiny, jak na řetízky připjal závaží, jak v posled kývadlu dav lehký tep stroj spustil, drobný jazyk Věčnosti. A když se dovršila hodina, veřeje kapličky se rozlétly, z nich vyhouplo se pestré ptáčátko a provázelo uklánějíc se svým kuku, kuku počet hodin těch. To bavilo. A během poledne se dostavily děti pokaždé, když vršila se nová hodina a divadlo měl zahrát drobný pták. A když pak blížila se dvanáctá, tu usedly zas vážně do křesel a dívaly se po té ručičce, jež skoro neznatelně lezla v před... Nu, konečně ta líná rafije nehybnou menší zcela pokryla, v hodinách hrklo to a ze dvířek 115 uctivě vyhoupla se kukačka a kukala, a děti čítaly, zda se v těch počtech přec jen nesplete. A nespletla se... Na vlas dvanácte. A zas se za ní dvířka zavřela. A děti vstaly. Řekla Jiřina: – No, zaplať pánbů, že to dovedla. – A Sylva prohlásila radostně: – To nejtěžší má pro dnes za sebou! – Tak proniknuvše její tajemství i hodinové její námahy, víc nevšimly si děti kukačky. Ta kuká, kuká stále horlivě, a mně, jenž časem sám jí naslouchá a sní o první lesů zeleni a o tom pranostickém proroku – mně zdá se, že hlas toho ptáčete zní jaksi opuštěně, bolestně, jak herce hlas, jenž hraje zoufale před skoro prázdným hluchým divadlem... 116
V KOLOTOČI DNŮ A NOCÍ.
– Kdyby už noc ta byla pryč! – vzdychá se za šera. A jitro tu, a přejem si už zase večera... Naposled, milý příteli, by vlastně bylo vhod den jeden žít jak jepice u našich labských vod. 117
KRAJINA.
Zarudlé světlo říjnového slunce na bílou stěnu zahradní zdi padá. Na zdi se vyhřívají modré mouchy, a u zdi dole sedí tuláků pět a lokty opírají o kolena, ježaté brady položili v dlaně a mžourajíce hledí v rudé slunce. Jak tmavá housenka vlak v dálce leze; po šedé cestě vůz se líně vleče a plaší vrány s topolových vršků; žen nahrbených řetěz v pruzích řepy ku tmavé mezi zvolna postupuje – vše, co se hýbe, tíhne k denní metě. I unavené slunce níž a níže přes hlavy touží zasmušilých vrchů. Vlak zmizel, znik vůz, řetěz žen se roztrh, košíčky vzaly, upevnily šátky na hlavách, ňadrech, spěly k šedé cestě. 118 Nad zoranými poli mha se plouží. A když pak slunce, sklánějíc se, vrhlo na bílou zahradní zeď chladné stíny jednoho domu, zdvihli tuláci se a ruce v kapsách, loudali se mezí po jednom v řadě krokem nespěchavým a bez hovoru v zamlžená pole... 119
EXORIARE ALIQUIS...
Měl rozšafný kýs poet visi a napsal ji: že nejhůře, až dnešní naše řády zmizí, se povede prý kultuře. Prý tmavých davů rozběsnění zle bude řádit v odkazech a serve květy slavných snění, jež blažily nás v dávných dnech. Prý – – slovem, díval v líc se hrůze, kdy v zoufanlivém výkřiku náš svět se poddá bídné luze a černým rukám dělníků... Buď kliden, pěvče ustrašený, ty nedožiješ, bohužel, se této hrůzyplné změny a také žádné z tvojich děl. 120 Hleď, jiní nemají též strachu o „snivé květy našich dní“, ba, doufají, že den ten, brachu, provede dílo nevšední. Že vskutku zničí podlé bohy i doby naší odkazy: pitomých veršů celé stohy, pros vody, špatné obrazy. Kultury naší lživé dílo, floskulí ballast planý, zlý – to všecko, co nás otrávilo a co my zničit nemohli. 121
TAEDIUM VITAE.
Je mlha. Všecko padá do hlubiny. Sám zdáš se státi v šedivé té hluši, a co se kolem míhá, to jsou stíny, toť jenom schránky vyprchalých duší. Mdlo v očích, hořko v hrdle. Těžkou hlavu šíj sotva drží. Není ani síly se sobě vysmát, proklít tu svou slávu a celou hloupost, jíž jsme dosud žili. 122
SCHILLER REDIVIVUS.
Ministr, klerus, žurnály a revue, purkmistři, spolky, Kunze, Schulze, Müller – obrovské nadšení se všudy jeví, a hrdla řvou: On náš byl, velký Schiller! – Šváb nešťastný! Šel jako chudák světem, jak žebrák zemřel, jak pes dán byl v hlínu... Ted žije, sláva! Zasypte jej květem a oslaďte mu trpkou číši blínu! Byl jejich!... Zatím každý čin jich bije myšlenky jeho na potkání nyní. U nich jak u nás: V hubách jméno žije a dílo jeho v zaprášené skříni. 123
ELEGIE.
Kdo by byl tušil tenkrát v listopadu, když kráčeli jsme spolu po náměstí ku vlaku, který měl mě odvést v dálku, že naposled tě vidím, matko má? To odpoledne bylo mrazné, šeré, jak popel tkvělo nebe nad tím městem, a chvilkou prolét vzduchem ostrý vítr. – To na sníh – mínila jsi znalecky. Jakýsi občan šel kol povznešeně, tys pozdravila uctivě a slavně, a šeptala mi s důležitou tváří: – Pan Kohout, teď je naším purkmistrem. – Pak zastavila jsi se s bábou jednou a ukazujíc na mě, řekla jsi jí: – Můj Vídeňský! – a řekla jsi to s pýchou. A mně zas: – Neznáš starou Řehačku? 124 Na jeden nový dům jsi ukázala: – Okresní výbor. Padesát stál tisíc – Co hrdosti v tom gestu ruky bylo a spokojení s bílým domem tím! Ach, kdo by býval tušil jenom tenkrát, když kráčeli jsme zvolna ku nádraží, že jsou to poslední tvá slova ke mně, že naposled tě vidím, matko má! Tak odešlas a vzala do tmy svět svůj: povinnou úctu k hlavě svého města, přátelství k staré sešlé Řehákové i pýchu z nových sídel výboru. A já se tenkrát usmál shovívavě všem naivnostem matky venkovanky, já světoobčan, jemuž slouží k vtipu král, císař, papež, biskup, kardinál... Dnes jinak je. To šeré odpoledne se stalo jednou z důležitých chvilek, jež Osud jako milník sází k cestě našeho životního pochodu... 125 Snad jednou přece ještě zaletím tam. A půjdu cestou naší po náměstí, a potkám-li, pak pozdravím s tvou úctou vašeho, matko moje, purkmistra, a s Řehačkou se zastavím a poptám se po zdraví jí, na dům podívám se – tvé daně všecky platiti chci, matko, dál prostičkému tvému obzoru... 126
ACH, SYLVO...
Ach, Sylvo, milá kdysi panna už válí se kdes nedbale, postýlka není odestlána a šatečky jak chuchvale. Nad šicím stolkem neuklání se hlava tvá den celičký, už nešiješ si více na ni košilky, pláště, pentličky. Ta Nikta je tak opuštěna, má ve skleněných očích žel, líc červená je zasmušena a skráň jí smutek obestřel. Však Sylviino srdce mladé též trpí as... Ne ponejprv jsem zahlíd, jak se z oka krade a incognito v temnu brv 127 se slza skrývá, než se spustí po rozhořelých tvářičkách do stránek knihy, které šustí, co Sylva maně vzdychá: Ach! Neb Sylva čte. Jen vážné knihy. Tak, jak jsme my je čítali. A vzdychá bolem sladké tíhy, jak my i kdysi vzdychali. O četbě ráda pohovoří, však se staršími výhradně, a tu jí líčko znovu hoří a hrdá je jaks důkladně – Děvčátko vyšlo ze zahrady, vrátka se zeza ním zavřela... v úžasu stojí nyní tady – Zahrada za ním zmizela... Zde živo bylo. Vozy jely, a lidé šli tu v hovoru. Šlo cestou v dál, kde hory čněly v modravém, velkém prostoru. 128 Ten ruch a život těšil dítě, neb znalo po všechny své dny jen zahradu, v níž žilo skrytě, a ptáky, stromy, květiny... A samo sobě být se zdálo už velkým, šťastným, hotovým... Vždyť slunce ještě teple hřálo, z luk vůně šla a ze vsí dým. – – Mé dítě, nechci myslit ani, co bude dál, vždyť já jsem žil – hlas zkušeností, vzpomínání mi ze všeho zbyl za podíl. Nejraděj chtěl bych nyní jíti a hledat duší zděšenou tu pohádečku tvého žití, tu zahradu tvou ztracenou... 129
HORVATH.
Byl pohřeb. Černá lesklá truhla pod spoustou hrud už zmizela, v té truhle ona, chladná, stuhlá, sepjaté ruce, ležela. Jež milováním mojím byla, mým lepším já, mou pýchou, snem, má moudrost sladká, roztomilá s tím měkkým, srnčím pohledem, šla ode mne. A mračna spějí a zem kol mlčí zakletá. Hrob zahazovat přišel její ten jeden hrobník z Hamleta a hučel, jak tam psáno jesti, jakýsi nápěv neznámý a řemeslně moje štěstí tmavými skrýval hrudami. 130 Můj přítel Horvath stál jen u mne a nikde živé duše víc. A rozvíraje oči dumné mi zíral Horvath pevně v líc. V ty tmavé oči zrak svůj noře čet jsem v nich příští sudbu svou: své kalné vody jakés moře nad duší zavře zničenou... (Můj Horvath v době mládí zlaté byl voják a hoch svéhlavý, žil, miloval a jedenkráte si vpálil kouli do hlavy kdys a kdes a proč – bozi vědí.) Zřím na ty oči upjaté a šeptám jako k odpovědi: Teď začnem stárnout, Horvathe... On kývá hlavou, kývá, kývá – a po mém těle běží mráz: leb jeho jaksi pohyblivá můž s krku spadnout v jeden ráz! 131 Horvathe, drž tu svoji hlavu – viklá se děsně – pevněji! – Otočil po mně tu svou hlavu: Však tvá nesedí pevněji! A kývá, kývá, kývá znovu a náhle lebka sveze se a k rakvi do drahého rovu tam mezi hroudy šine se. – – Já procit. Skráň má byla žhavá, na čele plno krůpějí – Jen stárnout? – Horvathe, má hlava by neseděla pevněji... 132
OSMÉHO LISTOPADU.
A to je vše: hrát chtěli drama k božího jména oslavě. Na scénu vyšla chorá dáma s korunou starou na hlavě. A sotva vyšla, už ji zbili – nebylať zrovna hrdinkou – korunu s hlavy uchvátili, to všechno jednou hodinkou. Pak teprv po několik věků jevištěm hřměla velká hra s osudy intrikánů, reků, jak už si žádá truchlohra, co zatím stranou odhozena se zkalenýma očima ubitá bledá leží žena a nikdo si jí nevšímá. 133 Leda že ten a onen v chvatu rek, lotr neb i statista do těla vtiskne jí svou patu, jak spěchají svá na místa. 134
PODZIMNÍ DNY.
Šeré hodiny jdou jako jeptišky, nakloněné hlavy, pohled vtknutý k zemi... Nelze věřit, že zas budou stromy kvést, obloha se modrat, slunce na ní hořet. Nelze věřit, že se duše zdvihne zas a ten rubáš shodí... Zní již miserere? Šeré jeptišky jdou s hlavou skloněnou, oči vbity k zemi, jak na pohřby chodí. 135
CHRUDIMSKÁ LEGENDA.
V chrudimském kostele je obraz Spasitele na desce dřevěné, jež červy rozryta, zašlý a začouzen, plod ruky neumělé, a k svatým památkám se vlasti počítá. Neboť když před věky roj švédských násilníků zem plně bědami i v starou Chrudim vpad, i v kostel vtrhli prý a po svém mrzkém zvyku pít začli divoce a hýřit, v kostky hrát. Tři z nich prý sebrali tu malbu posvěcenou, obrázek Ježíšův na dřevě prostičký, a džbány na zemi a obraz na kolenou, na svatou podobu vrhali kostičky. Klobouky s chocholy na stranu posunuty – rejthaři byli to – se zle už kývaly, a žerty necudné hlas jejich mluvil dutý a vína potůčky po bradách splývaly. 136 Z nich jeden konečně, tvář vínem rozpálená, a prohrou rozčilen do výše vyletí: – U ďábla, římanská ty modlo pobarvená, což jsi mi nemohla svůj palec držeti?! – A kord svůj vytasí a bodne Spasitele... Mráz prolet příšerný po zádech vojáků – a zázrak! Z obrazu proud krve vytrysk vřelé a vstříkne do očí a v líce žoldáku. A hrůzou zděšeni a divem přemraženi rejthaři utekli... A proto rok co rok procesí nábožná při hudby hlučném znění k svatému obrazu z všech krajů řídí krok. V tom starém obraze, v té líci Salvatora prý ještě jízva je, jež hlásá onen div. – – – – – – – – – – – – A bude pravdou vše, co vyprávěl jsem shora, neb ten, jenž mně to řek, je, trvám, ještě živ... 137
NACIONALISMUS.
Na Šumavě za noci to bylo. Bouře zahnala nás do hospody. Sešlá chatka, začouzené stěny a much mračno na dřevěném stropě. Na kývavém stole bliká lampa, za stolem si hoví velebníček, proti němu četník v plné zbroji. V koutě v šeru rodina se krčí čekajíc, až odejdou spat hosti, aby vklouzla v postel, na lavici, na podlahu – jak je kde čí místo. Blesk za bleskem házel v okna světlo, hrom za hromem třásl sešlou chatkou. Vyjdu v předsíň zkoumat sílu bouřky. Stojí kdos tam – v osvětlení blesku vidím starce – voda z něho kape – promok jistě do poslední niti – 138 Uctivě mi postupuje místo. Promluvím s ním. Tiše odpovídá. Tiše vykládá o zdejších bouřkách, potom vzdych a zmlk. Já ptám se dále: – Nu, a Němce máte tady v blízku? – – Tam i tam. Tak malou půlhodinku jejich vsi jsou. – – Scházíte se s nimi? – – Leckdy v poli. Cestou. Na jarmarce. – – Mluvíte, jak? – – Oni ovšem po svém a my po našemu. – – Bojujete? – – S kým? – – Nu, s Němci. – – A proč bojovati? – – O řeč, školu, o národnost svoji. – 139 Mávl rukou: – K tomu se nám, pane, špatně vede a jim také špatně. Není bujnosti v nás. Sejdem-li se, stýskáme my, stýskají i oni. Tak to bylo již za našich dědů, tak je za nás. A tak bude dále. Bojovati?! Chudáci jsme všichni, ať už tak mluvíme nebo onak. Vlečeme ten uzlík žití k hrobu a jsme rádi, že ho vůbec vlečem... – Umlk. Šumí déšť a bije v cestu. Rozvodněný potok ze tmy hrčí. Blesk jde za bleskem. Hřmí bez ustání. – Přestane hned – míní zase staroch – tak už jsou ty bouře. Za chvilinku možno jet vám. A já půjdu také, spat se chce. – Smek čepici a vyšel. V světle blesku mih se ještě cestou, jda tím vážným, nespěchavým krokem, jak už naši venkovani chodí. 140
NA MNOHÉ ADRESY.
Zda druhý kdo šel cestou prokletou, tak jako já za skývou chleba denní, já nevím... Druhý, jenž jsa poetou jít musil v cizích mlýnů otročení. Zde duchamorné práce okovy, a doma oni povznešenci jistí, již jako biřicové hotoví kol jména mého chodí s nenávistí – Ve jménu vlasti, víry, umění, ve jménu – eh, o jméno není nouze, vždyť titul ten se příliš necení a hlavní věc je při tom rána pouze. – V těch mlýnech pracoval jsem, až jsem pad, což snad mi u nás nikdo nezávidí – a právem mým zas je, že smím se smát všem theoriím o rovnosti lidí. 141
AKVAREL.
Studeným plamenem podzimi plápolá les. Zakryto oblaky šedými je slunce kdes. Z luk bílé výpary stoupají, vzduch jimi zvlh – z vrb starých vrány se dívají do smutných mlh. 142
SOBĚ.
Splést ze slok bič a navázat tam uzlů a práskat luzu celé české země – oh, mladosti má bláhová! Studeni k dobru, netečni též ku zlu, a tobě jenom čapka šaškova ze všeho zbyla... Ne, už nechce se mně... 143
RUŠTÍ AUTOŘI.
Jen k vám už vracím se, vy péra poctivá, vy milosrdní duší zpovědníci, vy soudci, s jejichž rtů jdou slova hrozivá, však mírní úsměv je, jenž září s vašich lící. Nač sobě, jiným lhát? Den letí k večeru, a duše černou tmu, v níž všichni jdem, už tuší... Ve vážný rozhovor se s vámi zaberu, neb býti připraven se v také chvíli sluší. 144
LIST PŘÍTELI.
Já musil prchnout z ničemné té doby karieristů, lžiproroků, lotrů, jež svědomí své dávno zardousila a mrštným ústům dala úkol jeho; z těch domů odešel jsem, jejichž sloupy jsou rozhlodány, jejichž základ shnilý a jejichž krovy připravili k pádu hlodaví červi; z krajů vyrazil jsem, kde obzor leží bouřkou zatažený a přece blesk a liják nespustí se, tak v atmosféře leží dusné ticho, jímž bědná duše zalknouti se může – Do časů dávných rozrušené nervy a rozbolestnělou jsem duši zanes (vždyť bojoval jsem, pomáhal jsem kdysi, když naděj v cosi ještě ve mně byla) a v časech těch jsem našel uklidnění. Tam vidím říše, národy a města 145 ve ploše času, zločiny a slávu, velkost i podlost, frásisty i lotry – a v posled zánik všeho: krov se sřítí a pod ním hynou tvary společnosti, mrou národy a bourají se říše, zhasíná všecko. Mraveniště lidské! A drobní mravenci se znovu kupí a nová sídla budují si pracně na troskách starých, žijí v nich a rvou se, ničemní, klamou, hynou ku posledu – los lidský, fatum, kismet. Nelze jinak. Smrt všeho jediná jest nezměněnou. Ten širý tichý obzor, v němž lze vidět moc její (my to ději lidstva zovem), vždy klidu dá mi. Člověk pak se vrací žalostně zmenšen, rozteskněn a smuten, však smířen se vším, odzbrojen a mírný a s tichým slitováním k době svojí. 146 OBSAH.
Str. Ostrov zapomnění7 Chvilka10 Jarní tucha na předměstí11 Děti12 Jubilejní13 Jarní vignetka16 Impromptu17 Zvěstování Panny Marie20 Déšť22 Pláč vichřice24 Sentimentalita večera26 V rozhodných hodinách žití27 Problem života28 Smích30 Utěšená krajina32 Andromacha34 Západ slunce38 Jiřina39 Smutek42 Upomínka43 Elegické chvilky45 Paedagogická rozprava48 Portrét mé tety50 Vteřiny53 Sloky z veselohry54 Do památníku55 Z rozmluvy o pohřbech56 Morituri59 Marketka61 Pod hvězdným nebem62 Gavotta63 Chtěl umřít bych65 Podzimní večer66 Podzimní melodie67 Čtyřverší68 18. února 190572
[147] Str. Květnová glossa73 Jarní akkord74 Jarní nálada75 Port-Arthur76 Satirik77 Mladému příteli78 Památce A. Pravoslava Veselého79 Májová noc82 Rusku83 Letní den84 Když jsem byl naposled v Praze85 Z jednoho maďarského básníka89 Na památku90 Blahořečení91 Noc92 »Z duševní dílny«94 Hypnosa retorická97 Erotické tercíny98 Zlatý věk české poesie100 Ballada101 Kyvadlo v lebce103 Ant. Sovovi104 V svůj hodovní sál Egypťani106 Dvě poetiky108 Sláva109 A předce111 Neveselá meditace112 Hodiny114 V kolotoči dnů a nocí117 Krajina118 Exoriare aliquis120 Taedium vitae122 Schiller redivivus123 Elegie124 Ach, Sylvo127 Horvath180 Osmého listopadu133 Podzimní dny135 Chrudimská legenda136 Nacionalismus138 Na mnohé adresy141 Akvarel142 Sobě143 Ruští autoři144 List příteli145
E: tb; 2004 [148]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Šimáček, František
(Nakladatelství F. Šimáčka v Praze)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 148

Věnování: Fryštacký, František
(Frant. Fryštackému za dlouholeté přátelství.)