PAMÁTCE A. PRAVOSLAVA VESELÉHO.

PAMÁTCE A. PRAVOSLAVA VESELÉHO.
Jak mohli bychom býti hrdými na čerstvých oněch hrobů několik, kdyby ta hrdost spolu nenesla takový osten teskné bolesti! Kolik nás ještě? Ruka třese se... A kolik by nás mělo vlastně být? Ach, člověk už se bojí počítat... Odešel navždy z řady celý muž, churavé tělo s duší Promethea, syn světla, ohně – kdo jej nahradí? Smrt, když jej brala, stiskla hrdlo nám, až srdce zaúpělo bolestí. To poslední byl akkord ze všeho, co zveme tady lidským životem. A život ten je česká pohádka: v dnech mladosti tak šlehal z duše jeho 79 ten Promethea odkaz planoucí, že prozřetelná bdělost úřadů se usnesla jej trochu utlumit ve stěnách šedivého žaláře. Tam pobyl si a potom pustili jej na svobodu. Ano, „na svobodu“, jak úřední se vyjadřuje sloh. A zatím oko jeho zbystřelé v šedivé celli, vyjdouc na světlo, žaláře duší všude vidělo, žaláře hrozné, klece mistrné, v nich tvoři bědní, duše zakřiknuté, železné kukle vbité na mozcích, otrockým zvykem křídla zakrnělá jak rozšafná má drůbež domácí, se rodili a žili, zmírali – a tomu říkalo se „na svobodě“! Oh, idyllou se nyní jemu zdál ten žalář těla, který opustil! A že byl oheň jeho neshasen, a že jej živit musil, pálil klece a roztavoval mříže bědných duší i pevné kukle zotročených mozků a jiskry srše na rozšafnou drůbež létati nutil křídla zakrnělá – 80 až přišla Smrt a plamen přikryla.,.přikryla... Na jeho hrob teď Jaro usedá a dá mu úsměv svěží zeleně a pestrým květem chodce pozdraví, jenž stane tu. Ó hrobe předrahý, jak mohli bychom býti hrdými na poklad tvůj, jen kdyby nenesla ta hrdost v sobě tolik tesknoty! Buď pokoj Tobě, synu plamene! A věř, že dokud dech v nás, bude žít tvá v nitrech našich čistá památka, neb kdykoli by blednout začala – Tvé prázdné místo steskem bolestným ji zas a hlouběj nám tam vyryje... 81