Jak mohli bychom býti hrdými
na čerstvých oněch hrobů několik,
kdyby ta hrdost spolu nenesla
takový osten teskné bolesti!
Kolik nás ještě? Ruka třese se...
A kolik by nás mělo vlastně být?
Ach, člověk už se bojí počítat...
Odešel navždy z řady celý muž,
churavé tělo s duší Promethea,
syn světla, ohně – kdo jej nahradí?
Smrt, když jej brala, stiskla hrdlo nám,
až srdce zaúpělo bolestí.
To poslední byl akkord ze všeho,
co zveme tady lidským životem.
A život ten je česká pohádka:
v dnech mladosti tak šlehal z duše jeho
ten Promethea odkaz planoucí,
že prozřetelná bdělost úřadů
se usnesla jej trochu utlumit
ve stěnách šedivého žaláře.
Tam pobyl si a potom pustili
jej na svobodu. Ano, „na svobodu“,
jak úřední se vyjadřuje sloh.
A zatím oko jeho zbystřelé
v šedivé celli, vyjdouc na světlo,
žaláře duší všude vidělo,
žaláře hrozné, klece mistrné,
v nich tvoři bědní, duše zakřiknuté,
železné kukle vbité na mozcích,
otrockým zvykem křídla zakrnělá
jak rozšafná má drůbež domácí,
se rodili a žili, zmírali –
a tomu říkalo se „na svobodě“!
Oh, idyllou se nyní jemu zdál
ten žalář těla, který opustil!
A že byl oheň jeho neshasen,
a že jej živit musil, pálil klece
a roztavoval mříže bědných duší
i pevné kukle zotročených mozků
a jiskry srše na rozšafnou drůbež
létati nutil křídla zakrnělá –
až přišla Smrt a plamen přikryla...
Na jeho hrob teď Jaro usedá
a dá mu úsměv svěží zeleně
a pestrým květem chodce pozdraví,
jenž stane tu.
Ó hrobe předrahý,
jak mohli bychom býti hrdými
na poklad tvůj, jen kdyby nenesla
ta hrdost v sobě tolik tesknoty!
Buď pokoj Tobě, synu plamene!
A věř, že dokud dech v nás, bude žít
tvá v nitrech našich čistá památka,
neb kdykoli by blednout začala –
Tvé prázdné místo steskem bolestným
ji zas a hlouběj nám tam vyryje...