HODINY.

HODINY.
Nic netěší tak v žití člověka, jako když takhle mimo nadání dostane někde něco zadarmo – a proto pro Sylvu a Jiřinu tou minutou den nastal sváteční, když cizí člověk přišel s balíkem a věnovacím pro ně psaníčkem. Ah! Hodiny! Nu, pěkné hodiny, gotické vížky mají po stranách, nahoře s dvířky pěknou kapličku – a ručičky a zdobný ciferník docela z látky, jež se podobá slonové kosti až až nápadně. Když omakaly ještě závaží a pohladily žluté řetízky, usedly sobě Sylva s Jiřinou jak římské matrony dvě do křesel, když v cirkus přišly na hry dívat se, 114 a dívaly se Sylva s Jiřinou, jak cizí člověk hřebík do zdi vbil, jak pověsil a srovnal hodiny, jak na řetízky připjal závaží, jak v posled kývadlu dav lehký tep stroj spustil, drobný jazyk Věčnosti. A když se dovršila hodina, veřeje kapličky se rozlétly, z nich vyhouplo se pestré ptáčátko a provázelo uklánějíc se svým kuku, kuku počet hodin těch. To bavilo. A během poledne se dostavily děti pokaždé, když vršila se nová hodina a divadlo měl zahrát drobný pták. A když pak blížila se dvanáctá, tu usedly zas vážně do křesel a dívaly se po té ručičce, jež skoro neznatelně lezla v před... Nu, konečně ta líná rafije nehybnou menší zcela pokryla, v hodinách hrklo to a ze dvířek 115 uctivě vyhoupla se kukačka a kukala, a děti čítaly, zda se v těch počtech přec jen nesplete. A nespletla se... Na vlas dvanácte. A zas se za ní dvířka zavřela. A děti vstaly. Řekla Jiřina: – No, zaplať pánbů, že to dovedla. – A Sylva prohlásila radostně: – To nejtěžší má pro dnes za sebou! – Tak proniknuvše její tajemství i hodinové její námahy, víc nevšimly si děti kukačky. Ta kuká, kuká stále horlivě, a mně, jenž časem sám jí naslouchá a sní o první lesů zeleni a o tom pranostickém proroku – mně zdá se, že hlas toho ptáčete zní jaksi opuštěně, bolestně, jak herce hlas, jenž hraje zoufale před skoro prázdným hluchým divadlem... 116