ANDROMACHA.

ANDROMACHA.
V snech vídám tebe, Andromacho, nešťastná ženo Hektorova, jak stoupáš ulicemi Arga obtížné vědro vody vlekouc a oči zbledlé pláčem kdysi v svém němém hoři klopíš k zemi, nešťastná, bědná otrokyně! A ženy Řeků po ulicích se zastavují, jiné před dům si vyběhnou a spokojeně si ukazují na tě prstem a povážlivě třesou hlavou: – Hle, pyšná žena Hektorova! Nu, zvrt ji Osud! Ví, jak chutná teď cizí chléb a cizí služba! Oh, večer bývá jiný rána! – V snech vídám tě, má ženo zlatá, nešťastná ženo vojínova, 34 jak poneseš svůj úděl vdoví, až zavru oči... Budeš stoupat po cizích schodech o kus chleba? O práci půjdeš prosit k lidem, by nezhynuly naše děti? K těm půjdeš, kteří blahosklonně mi „přiznávali jakýs význam,“ ač „ovšem,“ jak to samozřejmo „nemohli“ se mnou souhlasiti? Ubohá ženo básníkova, nešťastná moje Andromacho! Z oken se budou dívat na tě, s chodníků ulic, skulinami zavřených dveří pyšné dámy, počestné dcerky, vážní muži, ty města ozdoby i vlasti, ti všickni, kteří mají pravdu, protože plné měšce mají, žongléři svědomí svých vlastních a soudci zlí svědomí cizích – a když se příležitě sejdou to při kávě či promenadě, neb ve foyeru divadelním, při pausách v koncertech a bálech, 35 tu budou pást se na tvé bídě a jako skot, jenž tepe půdu, jazyku pastvu dávající, tě budou bít, má Andromacho! Vše vyčtou ti a počtou ve zlé, co miloval jsem tolik v tobě: tvůj vtip, tvůj humor, tvoji hrdost, ba, snad i šedivé tvé vlasy, jež rozhorleně vinit budou, že nejsou zlatem už, jak kdysi. Za verše, jež jsem psal k tvé slávě, zlou pokutou jim splatit musíš, a zodpovědnou učiní tě za bídu, již jsme žili spolu, a přísně vyčítat ti budou i chvilky slunné veselosti, v nichž jsme se trochu vyhřát mohli! A nejvíce co ztíží vážku, mé jméno bude, které neseš. Pak střely, jež jsem vyslal kdysi, pečlivě budou shledávati na půdě dávných mojich bojišť a přísně budou vrhati je na hlavu tvou a našich dětí... 36 A ty, má bědná Andromacho, služebně vlečeš ten svůj osud a mlčíš – mlčíš – k všemu mlčíš... Jen strhané ty šedé oči pod tíhou hoře klopíš k zemi a naposled si tiše myslíš, že už to všecko tak být musí... 37