ANDROMACHA.
V snech vídám tebe, Andromacho,
nešťastná ženo Hektorova,
jak stoupáš ulicemi Arga
obtížné vědro vody vlekouc
a oči zbledlé pláčem kdysi
v svém němém hoři klopíš k zemi,
nešťastná, bědná otrokyně!
A ženy Řeků po ulicích
se zastavují, jiné před dům
si vyběhnou a spokojeně
si ukazují na tě prstem
a povážlivě třesou hlavou:
– Hle, pyšná žena Hektorova!
Nu, zvrt ji Osud! Ví, jak chutná
teď cizí chléb a cizí služba!
Oh, večer bývá jiný rána! –
V snech vídám tě, má ženo zlatá,
nešťastná ženo vojínova,
34
jak poneseš svůj úděl vdoví,
až zavru oči...
Budeš stoupat
po cizích schodech o kus chleba?
O práci půjdeš prosit k lidem,
by nezhynuly naše děti?
K těm půjdeš, kteří blahosklonně
mi „přiznávali jakýs význam,“
ač „ovšem,“ jak to samozřejmo
„nemohli“ se mnou souhlasiti?
Ubohá ženo básníkova,
nešťastná moje Andromacho!
Z oken se budou dívat na tě,
s chodníků ulic, skulinami
zavřených dveří pyšné dámy,
počestné dcerky, vážní muži,
ty města ozdoby i vlasti,
ti všickni, kteří mají pravdu,
protože plné měšce mají,
žongléři svědomí svých vlastních
a soudci zlí svědomí cizích –
a když se příležitě sejdou
to při kávě či promenadě,
neb ve foyeru divadelním,
při pausách v koncertech a bálech,
35
tu budou pást se na tvé bídě
a jako skot, jenž tepe půdu,
jazyku pastvu dávající,
tě budou bít, má Andromacho!
Vše vyčtou ti a počtou ve zlé,
co miloval jsem tolik v tobě:
tvůj vtip, tvůj humor, tvoji hrdost,
ba, snad i šedivé tvé vlasy,
jež rozhorleně vinit budou,
že nejsou zlatem už, jak kdysi.
Za verše, jež jsem psal k tvé slávě,
zlou pokutou jim splatit musíš,
a zodpovědnou učiní tě
za bídu, již jsme žili spolu,
a přísně vyčítat ti budou
i chvilky slunné veselosti,
v nichž jsme se trochu vyhřát mohli!
A nejvíce co ztíží vážku,
mé jméno bude, které neseš.
Pak střely, jež jsem vyslal kdysi,
pečlivě budou shledávati
na půdě dávných mojich bojišť
a přísně budou vrhati je
na hlavu tvou a našich dětí...
36
A ty, má bědná Andromacho,
služebně vlečeš ten svůj osud
a mlčíš – mlčíš – k všemu mlčíš...
Jen strhané ty šedé oči
pod tíhou hoře klopíš k zemi
a naposled si tiše myslíš,
že už to všecko tak být musí...
37