NACIONALISMUS.

NACIONALISMUS.
Na Šumavě za noci to bylo. Bouře zahnala nás do hospody. Sešlá chatka, začouzené stěny a much mračno na dřevěném stropě. Na kývavém stole bliká lampa, za stolem si hoví velebníček, proti němu četník v plné zbroji. V koutě v šeru rodina se krčí čekajíc, až odejdou spat hosti, aby vklouzla v postel, na lavici, na podlahu – jak je kde čí místo. Blesk za bleskem házel v okna světlo, hrom za hromem třásl sešlou chatkou. Vyjdu v předsíň zkoumat sílu bouřky. Stojí kdos tam – v osvětlení blesku vidím starce – voda z něho kape – promok jistě do poslední niti – 138 Uctivě mi postupuje místo. Promluvím s ním. Tiše odpovídá. Tiše vykládá o zdejších bouřkách, potom vzdych a zmlk. Já ptám se dále: – Nu, a Němce máte tady v blízku? – – Tam i tam. Tak malou půlhodinku jejich vsi jsou. – – Scházíte se s nimi? – – Leckdy v poli. Cestou. Na jarmarce. – – Mluvíte, jak? – – Oni ovšem po svém a my po našemu. – – Bojujete? – – S kým? – – Nu, s Němci. – – A proč bojovati? – – O řeč, školu, o národnost svoji. – 139 Mávl rukou: – K tomu se nám, pane, špatně vede a jim také špatně. Není bujnosti v nás. Sejdem-li se, stýskáme my, stýskají i oni. Tak to bylo již za našich dědů, tak je za nás. A tak bude dále. Bojovati?! Chudáci jsme všichni, ať už tak mluvíme nebo onak. Vlečeme ten uzlík žití k hrobu a jsme rádi, že ho vůbec vlečem... – Umlk. Šumí déšť a bije v cestu. Rozvodněný potok ze tmy hrčí. Blesk jde za bleskem. Hřmí bez ustání. – Přestane hned – míní zase staroch – tak už jsou ty bouře. Za chvilinku možno jet vám. A já půjdu také, spat se chce. – Smek čepici a vyšel. V světle blesku mih se ještě cestou, jda tím vážným, nespěchavým krokem, jak už naši venkovani chodí. 140