NACIONALISMUS.
Na Šumavě za noci to bylo.
Bouře zahnala nás do hospody.
Sešlá chatka, začouzené stěny
a much mračno na dřevěném stropě.
Na kývavém stole bliká lampa,
za stolem si hoví velebníček,
proti němu četník v plné zbroji.
V koutě v šeru rodina se krčí
čekajíc, až odejdou spat hosti,
aby vklouzla v postel, na lavici,
na podlahu – jak je kde čí místo.
Blesk za bleskem házel v okna světlo,
hrom za hromem třásl sešlou chatkou.
Vyjdu v předsíň zkoumat sílu bouřky.
Stojí kdos tam – v osvětlení blesku
vidím starce – voda z něho kape –
promok jistě do poslední niti –
138
Uctivě mi postupuje místo.
Promluvím s ním. Tiše odpovídá.
Tiše vykládá o zdejších bouřkách,
potom vzdych a zmlk.
Já ptám se dále:
– Nu, a Němce máte tady v blízku? –
– Tam i tam. Tak malou půlhodinku
jejich vsi jsou. –
– Scházíte se s nimi? –
– Leckdy v poli. Cestou. Na jarmarce. –
– Mluvíte, jak? –
– Oni ovšem po svém
a my po našemu. –
– Bojujete? –
– S kým? –
– Nu, s Němci. –
– A proč bojovati? –
– O řeč, školu, o národnost svoji. –
139
Mávl rukou: – K tomu se nám, pane,
špatně vede a jim také špatně.
Není bujnosti v nás. Sejdem-li se,
stýskáme my, stýskají i oni.
Tak to bylo již za našich dědů,
tak je za nás. A tak bude dále.
Bojovati?! Chudáci jsme všichni,
ať už tak mluvíme nebo onak.
Vlečeme ten uzlík žití k hrobu
a jsme rádi, že ho vůbec vlečem... –
Umlk.
Šumí déšť a bije v cestu.
Rozvodněný potok ze tmy hrčí.
Blesk jde za bleskem. Hřmí bez ustání.
– Přestane hned – míní zase staroch –
tak už jsou ty bouře. Za chvilinku
možno jet vám. A já půjdu také,
spat se chce. –
Smek čepici a vyšel.
V světle blesku mih se ještě cestou,
jda tím vážným, nespěchavým krokem,
jak už naši venkovani chodí.
140