PORTRÉT MÉ TETY.

PORTRÉT MÉ TETY. Paní Emě Holé.
Jak houfy bílých, chundelatých psíků, drobounkých pudlů s bílou dlouhou hřívou, hrnou se vlny Vydry*) přes kameny, válí se, vrčí, štěkají a vyjí, sráží se v běhu, šlapou převalené, ti vyskočí a skotačivou pomstou v hřbet vrhají se ryčným sourozencům; chvilenku na to smečka divě pádí, jak v závodu by dostihnout kams chtěla – a náhle zase do sebe se vpeří a v bílém chumlu s kamenů se válí... S mohutných strání staré borovice se dívají v tu rozpustilou vřavu, však zvykem jenom, jako ten, jenž vnořen v sny nitra svého, hledí mechanicky na věci kolem. Oblouk modrých nebes *) Vydrou nazývá se řeka Otava až k splynutí svému s říčkou Křemelnou. 50 přikrývá shora pohádkovou scenu, a okraj jeho rozřezán je řadou gotických černých špiček modřínových. Odkudsi padá proud zlatého prachu do boku strání. Borovice svítí rudými těly. Na balvanech šedých mech červená se. Plody malin visí jak krve stuhlé krůpěje. V té chvíli, kdy my jsme v dravé říčce bílý kámen v stůl proměnili, kladouce tam chleby, a v sklenky nalévali tmavé víno – ty, teto moje, na stráni jsi stála v slunečním světle. Dívalas se kamsi v sny starých stromů, ztracená tak sobě i nám i světu. Stálas v bílých šatech jak nadechnuta na zelenou stěnu, tvé modré oči byly rozevřeny – pohádka svěží starých hor a lesů... Kdyby v té chvíli šli dva dřevorubci pěšinou dole, tiše hovoříce o starostech svých, pracích v nitru lesa, o žití trudném, jaké člověk vede – zde stanuli by... 51 Starší, přemnuv čelo, tiše by zašept: – Pravdu měla bába. Vždy tvrdila nám, že jsou ještě tady. A mladší díval by se, žasna chvíli, a potom vzdych by a tak myslil nahlas: – Kdyby ta víla prstem kývnout chtěla, rád šel bych za ní, opustil bych matku i rodný domek v mlčenlivé vísce, a kdybych věděl, že mi v černém lese krev vypíti chce rudými rty svými – i života bych věru nelitovanelitoval – 52