KDYŽ JSEM BYL NAPOSLED V PRAZE...

KDYŽ JSEM BYL NAPOSLED V PRAZE...
Když se vlak blížil ku Praze, začlo mi srdce bít v touze – ký div, vždyť prožil jsem tu kdys tolik let bídy a nouze! A Praha roste! Činžáky jak řady pěchoty stojí, mladí jsou bíle natřeni, staří pak ve špíně svojí zatrpkle stojí v linii. Elektřina též tu honí do kandelábrů plameny a tramway na místě koní. Krádeží, vražd a sebevražd také už pěkný řad je tu, noviny též tu, jež hlásají kresbou i písmem je světu, 85 pikantní jsou tu též historky, bursa a stávky a pletky – nu, velkoměstem nejsme sic, budeme však jím už hnedky! Oh, Praho, v snění jdu ulicí, všecko tu k vzpomínkám svádí, parky a kameny zpívají nám píseň našeho mládí! Dojat jdu ulic pletivem – čas věru otevřít oči; lidé tu vrážejí do boků, z ničeho na nohu vskočí! Vlasatých mladíků houfy tu, dívám se na ně tak plaše – na tyhle mladé genie vždy plodnou byla vlast naše! Jsou tu i známí z mladých let, sto se jich za půldne staví – však jaká nemoc to posedla, pro bohy, ty české hlavy?! 86 Sotva kdo ústa otevře, už mu z nich klopotem kypí růženec hlubokých poznámek a vtipy, oh, pražské vtipy! Tak prvý, druhý, dvacátý – kde člověk na světě vidí tolika v tak malém hnízdečku rádobyvtipných lidí! Každý ti dává tonem znát patře ti významně v oči: – Nu, vlastně ten český globus náš se, víte, kolem mne točí... – – – – – – – – – – – – – Večer si člověk usedne a z denních dojmů se sbírá; mrak se mu roztáhl po duši, ruka se maně v pěst svírá: Drž Osud ruku svou nad tebou, ó Praho, čas jde tak klusem, tvé tělo staré a kamenné uchraň před dětí tvých vkusem, 87 jim pak se vrozená navrať řeč a pravé moudrosti ostych – míň generálů, Praho, měj a více vojáčků prostých! 88