Z ROZMLUVY O POHŘBECH.

Z ROZMLUVY O POHŘBECH.
– a když jsem vypověděl dále, jak lidé pohřbí s pompou krále, jak vévody, jak kardinály a vůbec ty, již v předu stáli, tu Jiřinčin hlas zatiká. – Jak pohřbívají básníka? – Oh, básníka! Toť podívaná! To celá vlast je rozplakaná, že řeky vzrostou o dva metry, že ze vzdechů se stanou větry a oči zrudnou od křiku, jak albinových králíků. Tu černý prapor mají krámy a noviny zas černé rámy a zevšad portrét nebožtíka ti zrovna v hloubi duše vniká a upřímný je všudy žel jak přátel tak i nepřátel. 56 A k domu smutku ti se valí, již kdysi o to bojovali, by směli jemu zpříjemniti vezdejší jeho živobytí, a jest jich nepřehledný řad, neb dělával to každý rád. Vůz skleněný a osm koní, ulice vůní vosku voní, hrá muzika a lidstva davy, krok nese mírně kolébavý a v čele plamen zazáří, to s pochodněmi rejthaři. A za rakví se nesou řády, jež nebožtíku dali tady, a špice úřadů a vlasti jdou chloubu národa v hrob klásti – čamary, uniformy, frak, a pestří se to všelijak. Nu, slovem, pohřeb prvé třídy. Že rodina mít nesmí bídy, toť samo sebou rozumí se, neb všeobecně rozpráví se, že nebožtík pro národ žil a velkou jeho slávou byl. 57 Hrob jeho nikdy neosiří. Jak na pouti tu život víří a čerstvé věnce tady kladou pobožní poutníkové řadou – – Dál nezdrží se Jiřina a: – Umři! – žebrat začíná. 58