HORVATH.

HORVATH.
Byl pohřeb. Černá lesklá truhla pod spoustou hrud už zmizela, v té truhle ona, chladná, stuhlá, sepjaté ruce, ležela. Jež milováním mojím byla, mým lepším já, mou pýchou, snem, má moudrost sladká, roztomilá s tím měkkým, srnčím pohledem, šla ode mne. A mračna spějí a zem kol mlčí zakletá. Hrob zahazovat přišel její ten jeden hrobník z Hamleta a hučel, jak tam psáno jesti, jakýsi nápěv neznámý a řemeslně moje štěstí tmavými skrýval hrudami. 130 Můj přítel Horvath stál jen u mne a nikde živé duše víc. A rozvíraje oči dumné mi zíral Horvath pevně v líc. V ty tmavé oči zrak svůj noře čet jsem v nich příští sudbu svou: své kalné vody jakés moře nad duší zavře zničenou... (Můj Horvath v době mládí zlaté byl voják a hoch svéhlavý, žil, miloval a jedenkráte si vpálil kouli do hlavy kdys a kdes a proč – bozi vědí.) Zřím na ty oči upjaté a šeptám jako k odpovědi: Teď začnem stárnout, Horvathe... On kývá hlavou, kývá, kývá – a po mém těle běží mráz: leb jeho jaksi pohyblivá můž s krku spadnout v jeden ráz! 131 Horvathe, drž tu svoji hlavu – viklá se děsně – pevněji! – Otočil po mně tu svou hlavu: Však tvá nesedí pevněji! A kývá, kývá, kývá znovu a náhle lebka sveze se a k rakvi do drahého rovu tam mezi hroudy šine se. – – Já procit. Skráň má byla žhavá, na čele plno krůpějí – Jen stárnout? – Horvathe, má hlava by neseděla pevněji... 132