HORVATH.
Byl pohřeb. Černá lesklá truhla
pod spoustou hrud už zmizela,
v té truhle ona, chladná, stuhlá,
sepjaté ruce, ležela.
Jež milováním mojím byla,
mým lepším já, mou pýchou, snem,
má moudrost sladká, roztomilá
s tím měkkým, srnčím pohledem,
šla ode mne. A mračna spějí
a zem kol mlčí zakletá.
Hrob zahazovat přišel její
ten jeden hrobník z Hamleta
a hučel, jak tam psáno jesti,
jakýsi nápěv neznámý
a řemeslně moje štěstí
tmavými skrýval hrudami.
130
Můj přítel Horvath stál jen u mne
a nikde živé duše víc.
A rozvíraje oči dumné
mi zíral Horvath pevně v líc.
V ty tmavé oči zrak svůj noře
čet jsem v nich příští sudbu svou:
své kalné vody jakés moře
nad duší zavře zničenou...
(Můj Horvath v době mládí zlaté
byl voják a hoch svéhlavý,
žil, miloval a jedenkráte
si vpálil kouli do hlavy
kdys a kdes a proč – bozi vědí.)
Zřím na ty oči upjaté
a šeptám jako k odpovědi:
Teď začnem stárnout, Horvathe...
On kývá hlavou, kývá, kývá –
a po mém těle běží mráz:
leb jeho jaksi pohyblivá
můž s krku spadnout v jeden ráz!
131
Horvathe, drž tu svoji hlavu –
viklá se děsně – pevněji! –
Otočil po mně tu svou hlavu:
Však tvá nesedí pevněji!
A kývá, kývá, kývá znovu
a náhle lebka sveze se
a k rakvi do drahého rovu
tam mezi hroudy šine se. – –
Já procit. Skráň má byla žhavá,
na čele plno krůpějí –
Jen stárnout? – Horvathe, má hlava
by neseděla pevněji...
132