Nic netěší tak v žití člověka,
jako když takhle mimo nadání
dostane někde něco zadarmo –
a proto pro Sylvu a Jiřinu
tou minutou den nastal sváteční,
když cizí člověk přišel s balíkem
a věnovacím pro ně psaníčkem.
Ah! Hodiny!
Nu, pěkné hodiny,
gotické vížky mají po stranách,
nahoře s dvířky pěknou kapličku –
a ručičky a zdobný ciferník
docela z látky, jež se podobá
slonové kosti až až nápadně.
Když omakaly ještě závaží
a pohladily žluté řetízky,
usedly sobě Sylva s Jiřinou
jak římské matrony dvě do křesel,
když v cirkus přišly na hry dívat se,
a dívaly se Sylva s Jiřinou,
jak cizí člověk hřebík do zdi vbil,
jak pověsil a srovnal hodiny,
jak na řetízky připjal závaží,
jak v posled kývadlu dav lehký tep
stroj spustil, drobný jazyk Věčnosti.
A když se dovršila hodina,
veřeje kapličky se rozlétly,
z nich vyhouplo se pestré ptáčátko
a provázelo uklánějíc se
svým kuku, kuku počet hodin těch.
To bavilo. A během poledne
se dostavily děti pokaždé,
když vršila se nová hodina
a divadlo měl zahrát drobný pták.
A když pak blížila se dvanáctá,
tu usedly zas vážně do křesel
a dívaly se po té ručičce,
jež skoro neznatelně lezla v před...
Nu, konečně ta líná rafije
nehybnou menší zcela pokryla,
v hodinách hrklo to a ze dvířek
uctivě vyhoupla se kukačka
a kukala, a děti čítaly,
zda se v těch počtech přec jen nesplete.
A nespletla se... Na vlas dvanácte.
A zas se za ní dvířka zavřela.
A děti vstaly. Řekla Jiřina:
– No, zaplať pánbů, že to dovedla. –
A Sylva prohlásila radostně:
– To nejtěžší má pro dnes za sebou! –
Tak proniknuvše její tajemství
i hodinové její námahy,
víc nevšimly si děti kukačky.
Ta kuká, kuká stále horlivě,
a mně, jenž časem sám jí naslouchá
a sní o první lesů zeleni
a o tom pranostickém proroku –
mně zdá se, že hlas toho ptáčete
zní jaksi opuštěně, bolestně,
jak herce hlas, jenž hraje zoufale
před skoro prázdným hluchým divadlem...