MORITURI.
Jdou zvolna k jatkám živou ulicí
koňové staří. Muži dva jdou při nich,
však šlehati je není příčiny.
Jdou bez odporu. Veteráni vojny,
drah koňských, drožek, vozů cihelních
jdou nyní cestu svoji poslední.
Je doslouženo... Čas je vzíti mzdu...
Jdou pro ni... Tři neb čtyři v řadě jdou
ty bědné kostry potažené koží,
jež na plecích a hřbetech prodřena.
A každý klopí k zemi hlavu svou,
snad unavenou resignací stáří,
snad – kdož ví, má-li zvíře předtuchy
a myšlenky o minulém a příštím...
Jsou slepci mezi nimi – nemoc snad
či úraz v službě světla zbavil je –
ti jdou tak podle sluchu s druhými.
A ti, kdož vidí, dívají se mdle
59
tím moudrým tmavým okem – tolik stesku,
němého hoře, tiché zoufalosti
na světě v žádném oku neleží. –
Ostatně jdi svou cestou, člověče,
a nedívej se po nich zkoumavě:
není to dojem zrovna estetický
a zkazil by ti jistě náladu.
60