Nocleh v lese.
Bílý příkrov pláň i horu tíží,
Nad proudem se klene most,
Bory osněžené hlavy níží,
Půda tuhne jako kost.
Ve vísce se zimní večer hostí,
Vesňák k peci zasedá,
A druh druhu mnohé udalosti
Z žití svého povídá.
Po návsi žebravý stařec slídí,
U chat klepe na dvéře,
A o nocleh žebře dobré lidi,
O kouteček na dvoře.
Nedají mu sluchu ubožáku,
Tu jej krmí nadějí,
Zde mu lají bídných darebáků,
Tu se chladně usmějí.
27
K poslední chaloupce přiklopýtá,
Klepe pěstí prokřehlou;
V síni nevrlec jej klením vítá,
Veřeje se rozlítnou.
„Pochválen buď“ –buď –“ řeči kmet se chápe. –
,Jdi pást vlky do boru!
Jdi, ničemo!‘ čeledín se sápe,
A přirazí závoru.
„Ať vám Bůh nesplatí rovnou měrou!“
Smutně žebrák zaoupí;
Proudem se mu slzy s očí derou,
A vous bílý pokropí.
Na srdci mu chudinovi taje.
„Vítám vás, vy perly mé,
Slze, blahé poselkyně z ráje,
Vy mé družky milené!
Zůstal jsem zde, jako sloupec z plotu,
Chud a prost jsem domova,
Věk mě odkazuje na žebrotu,
Blízek jsem již hřbitova.
28
Přece by mne zlobci utratili,
Jsem jim vděk, jak v očích sůl:
Jen vy, slze, jste mě nezradily,
Vy zdobíte moji hůl!
Zaplať Pán Bůh vám a vašim dětem!“
Ještě k vísce pronese,
„Je mi dále jíti šírým světem,
Kam mne zrak můj ponese!“
Ze vsi polní cesta v lesy vbíhá.
Po ní žebrák přichází,
Na nebi kmit hvězdiček se míhá,
Luna starce provází.
Tak tichounko bývá v zimě v boru,
Jako na popravišti,
Když mnich dopěje svou hymnu v choru,
A meč katův zasviští.
Tak ticho a zbožno v zimě v lese,
Jako po mši v kostele;
Někdy ve spaní sup v houští hne se,
A sesuje střechýle.
29
Kmet se chvěje, promrz v celém těle,
Náhle obchází jej sen,
Pod dubiskem položí se směle,
Mně, že to jsou mdloby jen.
A příroda žebráka pohostí.
Vesňák štval jej do noci,
Nedali mu ani suché kosti,
Nechtěli mu pomoci.
Havran opouští svůj zimní stánek,
Smutně lesem zakráká,
Mírošumným křídlem v sladký spánek
Ukonejší žebráka.
Hle, jak po blankytu strou se chmury,
Protrhnou se oblaky,
Na spáče se pýří sype shůry,
Nebe mu dá podušky.
I má v lese divné snovidění.
Klepe kdesi na vrata;
Otevře pán v hedbávném odění,
Laskavě jej uvítá:
30
„Dobrý člověče! nu, pojď jen dále!
Máš zde mnoho úroků!
Nyní bydleti zde budeš stále,
Pojď a seď mi po boku!“
Ohnivý lesk vůkol v síni plane,
Žasne žebrák, zrak si mne,
Z křišťálových skal med proudem kane,
Vonné kvítí k němu lne.
Na stupních se stkví trůn démantový,
K němu stoupí s neznámým;
Vážný kmet jej lahodnými slovy
Vítá, zve jej synem svým.
Světlý zástup písněmi jej slaví,
Vřele tvář mu zulíbá,
Svěží vavřín do vlasů mu vpraví,
V jasnou zář jej odívá.
* * *
31
Máj se vrátil. Hle, již nivy mladnou,
Svěží zeleň zdobí kraj,
S veselým potůčkem v hudbu ladnou
Zpěv svůj mísí vábný háj.
Ptactvo v lese mladé jaro věstí,
Volně zdroj se pramení,
Znova oživuje suché klestí –
Žebrák posud sen svůj sní.
32