ZVUKY VEČERNÍ.
Cyklus ballad
od
Jana Bohumila Ceypa z Peclinovce.
V PRAZE.
Tisk a náklad Jarosl. Pospíšila.
1856.
[I]
Jasně Osvícené Paní,
Paní
VILÉMINĚ
KNĚŽNĚ Z AUERSPERGU
rozené
kněžně Kolloredo-Mansfeldové,
dámě palácové atd.,
na důkaz úcty a vděčnosti
připisuje
J. B. Ceyp z Peclinovce.
[III]
Kdy se Vesna vrátí z pouti vzdálené,
Aj, tu snivá země přeruší svůj spánek,
Blankyt půvabně se nebem rozklene,
Příchod bohyně nám věstí libý vánek.
Slavověnce jí tu vije květný sad,
Skvělý trůn jí slunce z paprsků svých staví,
Zelený háj pěje kouzlo jejích vnad,
Volný potok šumem svým ji blahoslaví.
Tak i Tvůj zjěvzjev, šlechty naší výkvěte,
Kněžno spanilá! všelikou mysl zmájí,
Tak i bytost Tvá, Ty slasti knížete!
Zjevením Tvým oblažená místa zrájí.
Mocně poutají Tvé mysli darové,
Jako v letní noci nebe ohvězděné;
Vábně skví se postavy Tvé vděkové,
Jak růžové poupě jitrem porosené.
[V]
Ty svým dobroděním blažíš rozence,
Blízkostí Tvou opojená duše jásá,
Cit Ti v oběť vije vonné kvítence,
Jazyk všeliký Ti vřelé děky hlásá.
Příznivkyně vlastenského hlaholu,
Přijmi dar mé Musy, dar mé vroucí díky!
Skloň se přívětivě k mému úkolu,
Skrovný v ceně sic, ve vůli převeliký.
Tobě, kněžno vyvýšená, zpěv můj zní!
Schyl se k němu, sděl mu libozvuk svých retů,
Duchem svým mé knihy řádky nadechni!
Okrasy by došly, plamenného vzletu.
Tobě pěje Musa jará v první den!
An se blahý pěvec sluní ve Tvé záři;
A nad míru štědře bude odměněn,
Vzhlédneš-li na dárek s milostivou tváří.
[VI]
ZVUKY VEČERNÍ.
[VII]
Serce człowieka wino rozwesela,
Ale piosenka jest dla myśli winem.
Adam Mickiewicz.
[VIII]
Zimní večer.
„Dědoušek, náš dědoušek přichází!“
Volá mládež podál dveří,
A již harfeníka obstupují.
Hospodyně dere peří,
Po dni hospodář si odpočívá.
Kraj se zmítá v chumelici.
„Pojď sem, dobrá duše, tu si sedni,
A pěj nám zde ve světnici!
Rád ti tatíček dá nocleh, někdo
Z našich pro pivo ti skočí,
Jen nám zazpívej a zůstaň u nás!“
Tu harfeník dále kročí:
„Dobrý večer pohostinní lidé!
Neveselo v kraji nyní.
Vůkol ledná poušť jen prostírá se;
Stromy kryje sníh a jíní,
Mlčí mrazně utuhlý potůček,
Sad nehostí zvěře ptačí,
[1]
V šírém poli nespatříš človíčka,
Obloha se děsně mračí.
Mílo nyní dlíti v teplé jistbě.
Budiž, tedy zanotuji!
Jako májový déšť svadlou pažiť,
Tak mne písně zotavují;
Budiž, povím vám vše, co jsem slyšel,
Co se dálo během času,“
Vece kmet, a u krbu se hostí.
Odrostkové tonou v jasu,
Zůstavují večerní své dílo,
A lnou k milenému druhu.
Tu harfeník po stroji svém sáhne,
Zladí jej a zpívá v kruhu.
Hospodyně časem draní staví,
A na zpěv si pozor dává;
Chvílemi i hospodář naslouchá,
A potichu z lože vstává.
Lakotně zpěv ssají odrostkové,
Žijí jenom svému sluchu,
Pohromadě táboří se podál
Pěvce, a plesají v duchu.
2
Kastilianka.
Aj, dnes v Argnanu se záhy soumračí,
To večerní šero není;
Temným závojem dým město obláčí,
To dech družných krbů není;
Vlastní syn svůj domov vydal ohni v zmar,
Vyvrátil domácí prahy,
Spálil potrav sklady, a zůstavil škvar
V pospas pro hladové vrahy.
Raděj zpustošil svých otců dědinu,
Rozloučil se s jich popelem,
Než by v rodné jistbě jednu hodinu
Dýchal s mrzkým nepřítelem.
Slyš, třesk bubnů a cval ořův podál bran,
V krvavý ples trouba hude!
Nekvapte tak, Frankové, již šetřte ran,
Rozšlapte doutnáky rudé!
3
Nikdo v Argnanu nezvoní na poplach,
Mrtvý poklid Franky vítá;
S oken pošmurných se šklebí na ně strach,
Ze světnic jim čmoud vstříc lítá.
Stane, ohlédá Frank spoustu zřícenin,
Jak vlkvlk, když se v noci vkrade
Do chléva a zří, že strážný čeledín
Churav na lože se klade.
Vzchopí se, neb lačné nitro žádá spěch,
Po městě lakotně teče.
Hlučně zajásají. Hle, tu chléb a měch
S vínem hladový dav vleče.
Bledá žena tlupy branné provodí,
Ladné brvy vznáší směle,
Kastilianka se báti nerodí,
Děcko tiskne k prsoum vřele.
„Kde jsou tvoji?“ ptá se vůdce ženštiny. –
,Do neschůdných borů spěli,
A psům franským zůstavili sutiny!‘
Hrdě se jí ústa chvěly.
4
„A proč neprchla jsi s těmi zbabělci?“ –
,Neduh sirobě mé svírá,‘
Žena dí, a bujné vnady před smělci
Vetchým závojem zastírá.
„Nu pí, a pojď s vojskem naším do pole!“
Volá vůdce krásou jatý.
Žena zulíbá ohnivě pachole,
A povznese pohár zlatý:
,Na tvé zdraví, ty můj malý Španěli!
Na vítězství, moji drazí!
Bodejž nebe Kastilii ocelí!
Bodejž zdechnou její vrazi!‘
Jedním douškem vyprázdnila nádobu.
Franský pán se nahlas směje,
A dí ženě: „Víno krotí chorobu,
Nech se děcku též naleje!“
Bledne žena, bol jí ssaje žití tuk,
Trne mysl v matném letu,
V hrdle jejím těká nedůrazný zvuk,
Jako hlahol mrtvých retů.
5
Pilo dítě. Španělka již nemluví,
Sečteni jsou její dnové;
Bez nářku umírá, líce sinaví,
Naposled se chvějí rtové.
Vidouce to vojíni, zastaví kvas.
Vůdce zůří, zradu tuší,
Divě na trup zří, že kdyby povstal zas,
Znova vypustil by duši.
Namíchala žena jedu do vína.
Bídně zhynul franský vůdce,
A s ním mnohý za své vzal zde hrdina –
Argnano potřelo škůdce.
6
Upřený podíl.
I.
„S Bohem jdi, tys svěží, zdráv a mlad!
Stár tvůj otec, otcem již tvůj brat,
Nuže, bojuj za nás svatý boj,
Potři vlasti nepřátelský voj!
A když bídně zhyne podlý vrah,
A ty zdráv políbíš rodný práh,
V míru s bratrem vládni v rovný díl,
Stařičký-li otec tvůj ti mil!
Již buď zdráv! ty hodný hochu můj!
Bohorodička tě opatruj!“
Oněměla starci v ústech řeč,
Slzami v boj světí synův meč.
Tichý pláč přerývá mládcův hlas;
Ještě zlíbá otci šedý vlas,
Vřele bratra k prsoum přivine,
S Bohem chase rukou pokyne.
7
Zmizel jako dech jun statečný,
Pohltil jej lomoz válečný.
Uzří-li kdy kruh své rodiny,
Nevím – to ví Bůh sám jediný.
II.
Měsíc svítí, půlnoc na blízku,
Senný mír se schvívá na vísku,
Jen tu v mlýně bují ještě ples:
Slavíť mlynář hlučné hody dnes.
Hle, jak sukně v kole polétá,
Stužka vesele se třepetá!
Zevšad hudba, zpěv a žerty zní,
Dobré víno tváře rumění.
V noční šero prchá mnohý pár,
Zplane vzájemnév vzájemné milosti žár,
Zapomíná celý vnější svět,
Všehomíra ruch a času let.
K oddavkám jim zvoní slavíček,
Kněze obřad koná měsíček,
Niva poskytne jim rozmarýn,
Nebesa kostelní baldachýn.
8
„Hola, kdož by dřepěl za pecí!
Do kola, hej, děvy, mládenci!“
Mlynář volá, „minul denní znoj,
Všem buď nyní radovánek hoj!
Má-li život jakou cenu mít,
Musí veselý a žhoucí být,
Nesmí bledou strastí zakrnět,
Ni smutnými cnostmi zhubenět.
Hrajte, hudci, dám vám výslužku,
Jářku, provedu teď ženušku!
Bratr měl se z vojny vrátit dnes –
Ha, že pošel v líté půtce kdes!“
,Nepošel!‘ zahřímá u dveří;
Mladý vojín k chase zaměří,
Kvapně davy zrakem prolétá,
,Kde můj otec?‘ bojácně se ptá.
„Ten troup – první noc dnes v hrobě spí!“
Čeleď sveřepá se osopí.
Vlhne cizinci osmahlá tvář;
Tu se blíží zpupný hospodář.
9
„Tebe přines ďas,“ dí sápavě,
„Abys překážel nám v zábavě.
Bratr v boji pad – jsem v mlýně pán,
Tatík v hrobě tlí, ten skrblý chán!“
,Ustaň, otci v hrobě klidu přej!‘
Volá vojín. ,Chvěj se, Jene, chvěj!
Nechci rušiti tvůj kletý kvas,
Chud jsem přišel, chud odcházím zas!
Vezmi si již právní podíl můj,
A buď zdráv a Bůh tě pomiluj!
Budeš-li však hříšný život vést,
Věz, že nemine tě Boží trest!‘
„Ha, ha!“ zachechtal se hostitel;
„Blbec jsi a všední povrhel!
Vary, již mám tlachu tvého dost,
Rychle, sic tě vyprovodí chvost!“
Míjí vojín kletou hostinu,
Prchaje opouští dědinu,
Druhdy krov to tichých radostí,
Nyní hrob bratrské svornosti.
10
III.
U lesa kříž věstí s obrazem,
Že zde zoufalý čin zřela zem.
Planá hruška pne se opodál,
Na ní Janův bratr za své vzal.
V chládku jejím mrtvol pochován,
Prostým křížem hřích byl zažehnán.
Chodče, postůj chvilku pod hruší,
K Bohu pomodli se za duši!
Den se světí, v který Boží Syn
Smrtí svou nás zbavil věčných vin.
Minulo dnes paté podletí,
Co sok Janův sešel v nadsvětí.
Mořem nebes luna vesluje.
Někdy v mlází vánek zaduje,
Jezerní tůň v plesu zašplechtá,
Vzdechem bor cos hvězdám pošeptá.
S věže pozev nočních stínů zní,
Otvírá se říše záhrobní.
Co to ržalo? co to dupoce?
To tluk podkov, to kůň řehoce.
11
Noční dobou z kvasu jede Jan,
Hrdý, jako velmož, světa pán!
Jak se bočí u své nádheře,
Všecko na něm bujní, pychem vře.
V plném květu stojí jeho pych,
V květu jeho vášně, jeho hřích!
Již je u kříže – jak na smrt zbled,
Sotva kříž a planou hrušku zhléd.
Pod stromem se míhá postava,
Jaká strašlivá to ohava!
Na šíji se šklebí rudý pruh –
Bože, příšerný to bratrův duch!
,Svez mě, Jene!‘ přízrak blbotá;
,Umrlčina vzduchem kolotá,
Na hřbitově vyje vzteklý pes,
V divé kolo zve nás bodrý běs!‘
Kůň se děsí, prchá v šírý lán,
S žasem bratra za sebou zří Jan,
V údech lomcuje mu žár a led,
Vlas se ježí, trne zpouchlý hled.
12
,Svez mě, Jene!‘ huhle děsný druh;
,Otec v hrobě, bloudí bratrův duch;duch,
Jedem na kvas, žijí duchové,
Pleše hmyz, výskají ďasové!‘
Oř se zpíná, větří umrlce,
Kope, couvá, smutně řehoce,
Ostruha mu utkví v slabině,
Plaše cválá k vodní hladině.
* * *
Hvězdy vyhasly, uprchla noc;
Skončila se tajná duchů moc.
Již se září rosou lupení,
Zoře hory témě rumění.
V háji ptáčkové již šveholí,
Brav se pase v travném údolí,
Již se budí kraj, i luh, i les,
Všude vůně, zpěv a svěží ples.
13
Procitlá zem mladistvému dnu
Do očí lže mír a poklid snu.
Všecko vůkol spalo, kdož to ví?
Hvězdná nebesa to nepoví.
Hle, tam rybák brázdí hladinu,
Uloví dnes v sítě zdechlinu.
Janův mrtvol hnije v jezeře,
Nad ním lačný havran krákoře.
14
Slepá pěvkyně.
„V sadě skví se jara květ,“
Slepá dívka v krčmě zpívá,
Podál vnučky šedý děd
O almužnu hosty vzývá.
V poli bouří vichřice,
Temně svítí plamen sporý;
Tajemně se světnice
Míhá s pošmurnými tvory.
Podél stěny za stoly
Sedí hosté v různých davech,
Provodí zde svévoli,
A tlachají o všech stavech.
Oplzlý jest jejich zrak,
Neladné licousy halí
Hnusný ret a tváře mrak.
Teď se divě zachechtali.
„Zemský ráj to na pohled,“
Při citeře děvče zpívá;
Podál slepé starý děd
O dáreček hosty vzývá.
15
Tichne pustý jek a hřmot.
Slouchá láj a zpod obočí
Na dívku šle zraku hrot.
Vypouchlé jsou její oči,
Dvé to zvadlých pomněnek,
Prázdných žití, lesku, něhy;
Dvé to kalných studének,
Když na jaře tají sněhy.
Tklivě zpívá o luzích,
O své vlasti a o máji,
Na ústech hrá lehký smích,
Útlá duše sní o ráji.
Nezřít nebes zlatohlav,
Zeleň háje, květné sady,
Trudný, bolestný jest stav!
Pro ni má přec život vnady.
V lůno věčné temniny
Žádná hvězda nezasvítí:
Jí však perla neviny
V cudné útrobě se třpytí.
Nezírá, jak sterými
Lesky luh a sad se skvějí:
Jí jsou květy vonnými
Pocity a písně její.
16
Nezří slunce pablesky,
Jiné slunce ona zírá,
Jí plá úsvit nebeský –
Jí jest sluncem svatá víra.
Slunko její nezhltí
Žádný mrak, to nezapadne,
To jí věrně posvítí
Až iI až do mohyly chladné.
„Mezi Čechy domov můj!“
Zvučným hlasem vnučka pěje,
Mladne děd, jak v máji sluj,
Sněžný vous se bodře chvěje.
17
Zkamenělí.
(Pověst národní.)
Za horou se růžné jitro míhá,
Chladný vítr od východu vane.
Na pastvišti veselý brav stane,
Svěřence své bodrý pes probíhá,
A s dovádivými hrá beránky.
Podál ovčák v bílém plášti stojí,
Zádumčivě pohlíží v červánky,
Jeho cit se zmítá v nepokoji.
Již se krajem denní světlo proudí,
Jeho duše posud ve tmách bloudí;
Na svou hodnou fenu se dnes supí,
Pořád plísní zlatorouné tlupy.
U lesa se prostírají stáje,
Sem zrak jeho starostlivě vlaje;
Nejdražší berušku svého stáda
Chová zde, dci krásnou, jako Lada.
Její srdce doma teskní, choří,
Myslivec ze sousední doubravy,
Hoch jak povodeň, k ní láskou hoří,
18
Otec však jich sňatek naschvál staví.
Zanevražil ovčák na lesníka,
An mu zabil nejlepšího psíka.
Teď se zpřímil, hněv mu tváře rudí,
U lesa cos lačné oko hledá,
Stará bolest znov se v prsou budí,
Bezděky svůj pádný posoch zvedá.
Na prahu ovčárny ženich stanul,
Pomsty touha se v něm řevně zmáhá.
Ha, tu zočí škůdce svého blaha –
Vztekem slzí zdroj mu s tváři skanul;
Rozlítil se, jak když postřelený
Dravec na stromě zří nepřítele:
„Bodejž ďábel zavichřil ti v těle!
Ty písaři s pérem na rameně!“
Pastýři lál snubič odmrštěný,
„Bodejž kat spral šediny tvé hlavy,
Bodejž zkameněl i s těmi bravy!“
Nastojte! vše podléhá proměně.
Hle, jak starý ovčák sebou kroutí!
Krev mu stydne, nemůž’ se víc hnouti,
Do země se ztuhlá noha vryla,
Rázem posoch v napřažené ruce
19
Zkameněl. O, tu jste slyšet měli,
Jak bolestně dobrá fena vyla,
Jak bekoty stáda smutně zněly.
Nikdo ujít nemohl své muce.
Marně beránkové k matkám lnuli,
Studilo je rouno zkamenělé;
K pánovi se hnalo stádo celé –
Avšak kámen nářkem nepohnuli.
Díte, co se s dcerou jeho stalo?
Ta tam, jakby kámen padl v moře.
A co s podlým myslivcem se dálo?
Jistě že jej stihlo věčné hoře?
O, ten nedočkal se šedých vlasů.
Zhynul bezdětek kdes na pustině,
Tělo shnilo v nesvěcené hlíně,
Strojilo zde ptactvu mnoho kvasů.
Když na stráni v jeseni si hoví
Pastýři, tu stará k nim se snuje,
A zde u ohně jim vypravuje
Lecos o dceři a o slouhovi.
Podnes tu prý o půlnočním čase
Smutně štěká pes a brav se pase.
20
Ovčák nevrle svým ovcím laje,
Chvílemi zahude na šalmaje.
Dceřin stín sem na stráň z boru pílí,
V bílé říze těká mezi bravem,
K ovčákovi v pláči usedavém
Vrhá se, a úpěnlivě kvílí.
Tu se pasáci znamením kříže
Znamenají, ženouce brav dále.
Stará belhá s bejlím do své chýže,
Prozpěvujíc píseň k Boží chvále,
Aby se jí doma v vážné době
Podařil var kouzelného moku,
Kterým odolati lze vší zlobě,
Jímž kmet nabude jarého kroku,
JimžJímž milenci zprostí se všech soků.
21
Paní Kochabambské.
Ssují se Peruanské tvrze,
Nepřítel vítězivě bojuje,
Domácí chrámy loupí drze,
A jatcům novou víru vnucuje.
O, přeběda vám, Peruané!
Již Kochabambu ztéká nepřítel,
A v městě není síly branné,
Ni jeden muž, ni jeden hajitel.
„Nuž, mstěme my své padlé voje!“
Sbor vlastenských žen volá v božnici,
Na oltář skládá drahé stroje,
A mění za ně meč a přílbici.
„Náš bůh jim šiky zmátne v seči,
My z křídel jejich brky vyškubem!“
Sbor volá, božstvu blahořečí,
A řadí se v pluk svatým pod dubem.
22
„Kdo by z nás,“ přísahají v bráně,
„Chtěl prchnout, nech ta sketa zahyne;
Kdo smrtelné podlehne ráně,
Ostatní pomstí smrti hrdinné!“
A bleskem již se řítí z brány,
Ve zmatku Španěl dá se do nohou,
A zůstaví zpět drahé stany.
Tak paní městu svému pomohou.
Mnohým z nich vyvřel život v půtce,
An dlouho neustaly v zápalu,
A stíhati se jaly škůdce.
Vlast uchová jim věčnou pochvalu.
Podnes, když v Peru zbrojí páže,
Tu stoupí vůdce ke své družině,
A tase šavli všech se táže:
„Kdeže jsou Kochabambské rekyně?“
,Za vlast svou a za chrámy umřely!‘
Voj jedním hlasem provolává,
Vesele točí lesklou ocelí,
A statným paním úctu vzdává.
23
Únos dívky.
Na koberci měkkém v prosté síni
Hoví si dva statní Moslemíni,
Chutě z dlouhých trubic dýmají,
Časem černou kávu srkají.
Široký pás volný kaftan stiská,
Po boku se křivá šavle blýská,
Nedbale svinuté turbany
Vous jim zastiňují zcuchaný.
„Ať,Ať hrá se dál!“ volá velký baše,
„Však nám neuteče koupě naše!
Já v hru sázím drahou ručnici,
Nemáš-li nic, saď svou dívčici!“
„Ať, hrá se v šach!“ utrhne se znova,
„Nech se vyspí ta ospalá sova!“
Druh se kosmo k loži podívá,
Kde lapenou dívku ukrývá.
24
Do noci zde hráli o své zboží;
Po hře připlazí se lupič k loži,
Zticha odhrnuje oponu,
„Ještě spí!“ zašeptá v úklonu.
Na loži spí dívka v bílé tkani,
Pohled na líčko a šíji brání
Dlouhá zlatostkvělá záclona.
Tichý, sladký sen sní dívčina.
Baše polehounku závoj snímá –
Lásky požár v prsou se mu vznímá,
Rázem oněmuje, jaký div!
Také krásy neviděl co živ.
Kypré vlasy, jako smola černé,
Kadeří se po šíji souměrné.
Řevně chvěje se páž bašeti,
Zvolna nahýbá se k děvčeti.
Jak se ústa vábně otvírají,
Co to – bílá ňádra nedýchají?
Baše z růžových úst ssaje med,
Strne – spící studí jako led.
25
„Toť trup, ten drah za haléř!“ dí prudce.
Dívčina již unikla vší muce,
Usnula v žaláři smrti snem,
A daleko její vlasti zem.
Lupič oslupí, upustí svícen,
Klne islam a pekelný jícen.
Zvrhla se hra, obelstil jej hřích,
Kupné to tam – jako loňský sníh.
Vousů chomáče si z brady trhá,
Hořekuje, na lože se vrhá.
Baše se mu z plna hrdla smál,
Zapil leknutí, a kouřil dál.
26
Nocleh v lese.
Bílý příkrov pláň i horu tíží,
Nad proudem se klene most,
Bory osněžené hlavy níží,
Půda tuhne jako kost.
Ve vísce se zimní večer hostí,
Vesňák k peci zasedá,
A druh druhu mnohé udalosti
Z žití svého povídá.
Po návsi žebravý stařec slídí,
U chat klepe na dvéře,
A o nocleh žebře dobré lidi,
O kouteček na dvoře.
Nedají mu sluchu ubožáku,
Tu jej krmí nadějí,
Zde mu lají bídných darebáků,
Tu se chladně usmějí.
27
K poslední chaloupce přiklopýtá,
Klepe pěstí prokřehlou;
V síni nevrlec jej klením vítá,
Veřeje se rozlítnou.
„Pochválen buď“ –buď –“ řeči kmet se chápe. –
,Jdi pást vlky do boru!
Jdi, ničemo!‘ čeledín se sápe,
A přirazí závoru.
„Ať vám Bůh nesplatí rovnou měrou!“
Smutně žebrák zaoupí;
Proudem se mu slzy s očí derou,
A vous bílý pokropí.
Na srdci mu chudinovi taje.
„Vítám vás, vy perly mé,
Slze, blahé poselkyně z ráje,
Vy mé družky milené!
Zůstal jsem zde, jako sloupec z plotu,
Chud a prost jsem domova,
Věk mě odkazuje na žebrotu,
Blízek jsem již hřbitova.
28
Přece by mne zlobci utratili,
Jsem jim vděk, jak v očích sůl:
Jen vy, slze, jste mě nezradily,
Vy zdobíte moji hůl!
Zaplať Pán Bůh vám a vašim dětem!“
Ještě k vísce pronese,
„Je mi dále jíti šírým světem,
Kam mne zrak můj ponese!“
Ze vsi polní cesta v lesy vbíhá.
Po ní žebrák přichází,
Na nebi kmit hvězdiček se míhá,
Luna starce provází.
Tak tichounko bývá v zimě v boru,
Jako na popravišti,
Když mnich dopěje svou hymnu v choru,
A meč katův zasviští.
Tak ticho a zbožno v zimě v lese,
Jako po mši v kostele;
Někdy ve spaní sup v houští hne se,
A sesuje střechýle.
29
Kmet se chvěje, promrz v celém těle,
Náhle obchází jej sen,
Pod dubiskem položí se směle,
Mně, že to jsou mdloby jen.
A příroda žebráka pohostí.
Vesňák štval jej do noci,
Nedali mu ani suché kosti,
Nechtěli mu pomoci.
Havran opouští svůj zimní stánek,
Smutně lesem zakráká,
Mírošumným křídlem v sladký spánek
Ukonejší žebráka.
Hle, jak po blankytu strou se chmury,
Protrhnou se oblaky,
Na spáče se pýří sype shůry,
Nebe mu dá podušky.
I má v lese divné snovidění.
Klepe kdesi na vrata;
Otevře pán v hedbávném odění,
Laskavě jej uvítá:
30
„Dobrý člověče! nu, pojď jen dále!
Máš zde mnoho úroků!
Nyní bydleti zde budeš stále,
Pojď a seď mi po boku!“
Ohnivý lesk vůkol v síni plane,
Žasne žebrák, zrak si mne,
Z křišťálových skal med proudem kane,
Vonné kvítí k němu lne.
Na stupních se stkví trůn démantový,
K němu stoupí s neznámým;
Vážný kmet jej lahodnými slovy
Vítá, zve jej synem svým.
Světlý zástup písněmi jej slaví,
Vřele tvář mu zulíbá,
Svěží vavřín do vlasů mu vpraví,
V jasnou zář jej odívá.
* * *
31
Máj se vrátil. Hle, již nivy mladnou,
Svěží zeleň zdobí kraj,
S veselým potůčkem v hudbu ladnou
Zpěv svůj mísí vábný háj.
Ptactvo v lese mladé jaro věstí,
Volně zdroj se pramení,
Znova oživuje suché klestí –
Žebrák posud sen svůj sní.
32
Shledání.
Ticho – umlk již dne lomoz různý,
V odydlíchobydlích se šumnýmrtvý poklid hostí;
Po blankytu plane žár tak luzný,
Jako první snění o milosti.
Slyšet jest, jak žába v hrobě kráká,
Jak se hvězdy do jezera hrouží,
Slyšet jest dech hřbitovního ptáka,
Jak se po rovech duchové plouží.
Někdy hvězda spadne se blankytu,
Na kostelní věži vánek stená,
Šumný bor se ozve v šedém svitu,
Někdy ve vísce zavyje fena.
Na hřbitově mládeneček sedí,
Hořké slzy s očí se mu řítí,
Kalným okem na dva hroby hledí –
Jako hrob jest temné jeho žití.
33
Hrobní kámen s mládenečkem pláče,
Vzdychá s ním zde vrba prostovlasá,
Na věži s ním kvílí hrobní ptáče,
Podál bludička posupně hasá.
V kostnici to děsně zašelestí,
Ha, slyš! jaké to sem tóny vějí?
Dobrý jinoch rozumí té věsti,
„To jsou oni!“ ústa jeho dějí.
„Dlíte, drazí, v lůně večernice,
Co tak milostně se na mne směje,
Jako matka celujíc mé líce,
Kojný balsam do mé rány leje?
S touhou spěl jsem ve vaše objetí,
Chtě na rodných prsou pookřáti;
Ach, a vy jste Morany obětí,
Běda otče! Běda, běda máti!
Proč mne, noho chtivá, vždy sem pudíš?
Proč zde bědné srdce hledáš těchy?
Proč zde nyješ, proč se stále trudíš?
Nezbudíš jich více svými vzdechy!“ –
34
Slyš, jak na věži to hučí, bouchá!
Co mu to as’ vichr vypravuje?
Jako střela vzchopí se a slouchá,
A hle, oko se mu vyjasňuje:
„Posle šumný k hvězdám spěchající!
Dones jim tam moje pozdravení,
Dones jim mé zvuky stonající,
A mé slzy – jediné mé jmění!“
Sklesne na hroby a hlavu sklopí.
Na peruti Spánek s nebe vlaje,
On jej trudoplašným mákem kropí,
A v milostné unáší jej háje.
35
Jan Želivský.
„Nechoď, mistře Jene, v radnici!
Bídně za své vzal Hus v Kostnici,
Na lepu tam ulneš jako pták!“
Na mistra doléhá věrný žák.
,Neboj se, Vilímku rozmilý!‘
Jan miláčka svého chlácholí;
,Z obeslání musím býti práv,
V krátce vrátím se k vám opět zdráv!‘
„Nejdi, drahý Jene, v radní sbor!
Nevěř těm slavíčkům z Krušných hor,
Nic dobrého radní nekují!“
Věrní přátelé jej varují.
,Bláhoví!‘ dí jim Jan Želivský,
,Vždyť mám s sebou provod nebeský,
Tomu důvěřoval jsem jak živ,
Ničím nejsa Bohu, lidem křiv!‘
36
Loučil se. I mine první den,
Kněz Jan nepřichází z rady ven.
Druhý den již rovněž vypršel,
A Jan posud z rady nevyšel.
Již se smráká v městech po třetí,
Jana není posud viděti.
Obléhá dům radní městkáměstská láj,
Jako lační dravci veskou stáj.
Napřed Vilém v bílém hábitu
V traplivém se zmítá pocitu,
Tuše na Janovi proradu
Ke skutku pobádá hromadu.
„Zpátky, zpátky! plémě ještěří!“
Zahřímají městští žoldnéři,
Zakročují přístup do vchodu,
A naměří dřevce k pochodu.
,Dále, ve jménu tří pražských měst!‘
Volá Janův žák, a v pádnou pěsť
Pojímá dřevěný černý kříž.
Rozlícený lid se řítí blíž.
37
Jednou ranou stráže povalí,
V radní síň se proudem přivalí.
Všickni zmlknou, obchází je strach –
Na špalku krvácí dobrý brach.
S zlou se potázali konšelé.
Luza mstí smrt svého ctitele,
Holemi zde radní pasuje,
U špalku je v pouta ukuje.
Na to po městech se potlouká,
Hulačí, kolleje vytlouká,
Pražským mistrům vráží do domů,
Mnohý záhy prchá v pohromu.
Radní osoby se promění,
A jich první nález takto zní:
„Vězni půjdou v Hradec Králové,
A tam kát se budou z viny své!“
38
Půlnoční zemřelých.
(Pověst národní.)
Světlo v kraji, jako za dne.
Po nezměrné nebes hloubi
Půvabně se blankyt loubí.
Měsíček se v jizbu vkradne,
Zticha probíhá snu stany,
Konejší hruď žalostící,
Zahřívá bolestné rány,
A celuje klidně spící.
Mrtvo, neveselo v sadě,
Jako v kryptě u zemřelých,
Jako v křišťálovém hradě
Prázdném živočichů bdělých.
Chvílemi se země zhostí
Právě záhrobního ticha,
Táhlý povzdech veškerostí
Plyne. Opět všecko zticha.
39
Vstane chudá žena z lůžka,
V úpadu se z chaty řítí,
Ne snad pro kouzelné kvítí,
Ni na pozev lásky bůžka,
Ni slavíka slouchat zpěvu:
Mnohem po světějším zjevu
Žena v této době pídí;
Mní, že svítá se již v láně,
Jasná noc zrak její šidí,
Spěchá na jitřní v dům Páně.
Záhy její dobré matce
Ustlal hrobař na hřbitově,
I plod nešťastného pudu
Taktéž odpočívá v rově.
A on, jenž jí mluvil sladce,
Zůstavil ubohou v trudu;
Ve světě se kdes plahočí,
Znova chtíčům svým otročí –
Sám na sebe metlu vije.
Oklamaná dívka žije
Nebeskému milencovi,
Žije nyní život nový,
Upřímně se hodlá káti
Za minulé provinění,
40
Chce si ve svém pokoření
Milost Boží vyzískati.
Modlitby si v ruce nese,
V pásu růženec se třese,
Nevšímá si mdloby těla,
Chod svůj přibystřuje stále,
V úpadu se žene dále,
By v čas přišla do kostela.
Jižjiž slyší varhan znění,
Slyší v kůru žalné pění.
Neznámý kněz u oltáře,
Ve svatyni matné davy,
Všude zří neznámé tváře;
K zemi nakloňují hlavy,
V modlení zabráni cele,
V kroji dávno přešlých časů
Zvolna chodí po kostele.
Stane zbožná žena v žasu,
Vynímá růženec z pásu,
Strach jí hrdlo mocně stiská,
Po domovu se jí stýská.
V tom k ní stařena se blíží,
A příšerným hlasem skuhře:
41
„Milá dcero, vrať se v chýži!
Můžeš zlého zde dospěti,
Není jisto zde ni kuře,
Půlnoční se u nás světí.
Rychle ze svatyně znikni,
Avšak dříve plášť svůj svlíkni,
A prostři jej na podlaze,
Sic ti přijde chod tvůj draze!“
V udivení žena trne,
Bezděky tvář slzou rosí,
Dlouho s odpovědí váhá.
Tu k ní robátko se hrne
A dojemným hláskem prosí:
„Moje máti! máti drahá!“
Ples se v ženě náhle budí,
Radostí se celá třese,
Tváře se jí živě rudí,
Rajský pocit čije v hrudi;
Zhůru poupátko své vznese:
„Pojď sem, pojď sem, ty má hlavo!
Jak je líčko tvé tak siné!
Což pak nejsi tady zdrávo?
42
Jak se to tvé oko trhá!
Jak jsi změnilo se v roce!
Což tak tělíčko tvé drhá,
Mluv, proč vzdycháš tak hluboce?
Neboj se již, ty příšery
Zlé ti více neučiní,
Dokud na hlavě mé který
Vlas je, máti tě zastíní.
Až zas budem spolu doma,
Pod srdcem bych měla vzíti,
Všeho budeš znova míti.
Ptáka koupím ti s křídloma,
Z lepenky robené chaty,
A berušek bílých stáda;
Neboj se již, synku zlatý,
Jsi můj, mama tě má ráda!“
U oltáře sluha Boží
Nejsvětější vystavuje;
Každý klesá na kolena,
Boha svého oslavuje.
Ke vratrůmvratům se krade žena,
Na podlahu plášť svůj složí,
A ven pádí vyděšená.
43
Letí s děckem jako divá,
V teplý šat je zaobalí,
A na srdci je zahřívá.
Vznikne v pláni rokle šírá,
U věčnou tmu dno své halí,
Hle, otvorem cosi čmýrá!
Probůh, jaká to obluda?
Stále trčí vzhůru k nebi,
Ve vlasech hrá záře rudá,
Jak se siné líce šklebí!
Kol ní bílé roucho plyne,
V půli černě opásaná,
Krvavým závojem kyne –
Bože, totě morní panna!
„Jesu Kriste! pomoz, pomoz!“
Úpěnlivě žena volá,
V uších zní jí strašný lomoz,
Ostrý smích zaznívá zdola,
V zápětí ji přízrak stíhá.
Ve vzduchu se vichr zdvihá,
Měsíček se v mračno kreje.
Střelmo žena s děckem pílí,
Polní pěšinka ji zmýlí,
44
A v les pustý se poděje.
„Pomoz, pomoz, Boží Synu!“
Naříká a dále letí.
Nikdo neslyší chudinu,
Žádný hlas jí neodvětí,
Jediná žežhulka s buku
Na ni volá: kuku, kuku!
Rychle blíží se již ránek,
Vystřídá se doba denní;
Podruhé zní kuropění,
Na východě světla stánek
V lesku vábném se otvírá;
Hrobů brána se zavírá.
Dobrá žena v chýžce stane.
Dlouhým během vysílená,
Bledá, celá ustrašená,
Proudem pot jí s tváře kane.
Na posteli šat svůj prostře –
Co to zde, co to drkotá?
Do šatu nahlédne ostře,
Závrativě se kolotá,
V uleknutí cosi hlesla,
45
Těžko uvěřiti tomu –
Dobrá žena si přinesla
Ze svatyně kostru domů.
Ze zástupu zevlujících
Člověk šlechetný vystoupí,
Bohu duši vzdá, a skočí
Do vln vírně se chrlících.
Zlostně vody val zaoupí.
Smělec zmizí davům s očí,
Tůně lakotná jej schvátí;
On však srdce nepotratí,
Mužně jme se zápasiti,
Mocně dělí vlny dravé,
Potře vody požíravé,
Vítězivě k cíli plave;
Ještě skok a – nebi díka! –
Křepkou dlaní za šat chytí
Tonoucího nešťastníka.
Na pobřeží zástup jásá.
Plavec z účastu se těší,
Znova odvahou se pásá,
A zpět s kořistí svou spěší.
Posléz stane na pevnině.
46
Ohlédne se, zbledne, žasne –
Vězeti mu v ruce spasné
Zůstal šatu kus jedině.
Takto žena oklamaná.
Vnější svět se jí zahalí,
Osudu bolestná rána
Jako třtinu ji povalí.
Obejde ji těžká mdloba,
Ó, by ta nešťastná roba
Nikdy více neprocitla!
S poledne, když ze svatyně
Modličové domů spějí,
Jedna dobrá přítelkyně
U ní v chatě se zastaví,
A s úzasemúžasem jí vypráví,
Že na jitřní pláštík její
Nalezen byl rozškubaný,
Po kostele rozmetaný.
Avšak s ženou se již šeří,
Více již co cítit nemá.
Na dotaz je ke všem němá,
47
Knězi jedině se svěří.
Starých kostí nedožila:
Do dne do roka již byla
Na půlnoční mezi duchy.
48
Matčina přítomnost.
„Spinkej, zlatý chlapče!
Na nebi bdí s lunou
Jasné hvězdy, v borku
Duchové se sunou.
Spinkej, ty můj světe!
Tichounko již v pláni;
Luna tě kolébá,
Anděl tvůj tě chrání,
Matka tvá se modlí,
Hvězdy pějí tobě,
Spánek tě uléčí –
Spíš mé drahé robě?
Ráno tě, když v kleci
Zazpívá náš ptáček,
Hubička má zbudí –
Spí již, můj synáček?“
49
Takto u kolébkyU kolébky dobrá
Máti prozpěvuje,
Okem zaroseným
Dítko opatruje.
Těšnou mladost jeho
Zlá choroba kruší,
Brzy ubožátko
Vydechne svou duši.
Matčina přítomnost
Jest mu kojným lékem,
Ta je v bědné chvíli
Činí velkým rekem.
Ta mu orumění
Rázem líčko siné,
Ta fialky úsměv
Na ústa mu line.
Ta sen smrtný plaší,
Bolným vzdechům velí,
Ta života rumy
Rukou lásky celí.
50
Nelze chorobníčkuchorobečku
Bez mateře spáti,
Odchází-li, volá:
,Hynu! hynu, máti!‘
Zvuk matčiny řeči
Zprahlou duší loví,
V její zrak se noří,
V náručí si hoví.
* * *
V modrých očích slzy
Vespolně se rojí,
Jako noční rosa
Po velikém znoji.
Na shledání šťastné
Tam v nebeském kraji
Z pohárů svých očí
Slzy vřelé ssají.
51
Přestává robátko
Bolet již hlavička,
Ku věčnému spánku
Stele mu matička.
Vábně vlast záhrobní
Jemu se zračujeChorému se zračí,
An mu rodná ruka
Očka zatlačujeKalný zrak zatlačí.
52
Zastaveníčko.
Na hradě se pitka odbývá,
O závod rytíři pohár točí,
Snědá tvář se rýnským zardívá,
Ospale zpod řas mhourají oči.
Mnohý zpitoměl a s židle spad‘,
Mnohý starý zabiják již dřímá,
Jen pan hrabě, ač již není mlad,
Ještě číši v pevné dlani třímá.
Posavad je křepká jeho páž,
Jako mramor v starodávné kobce,
Podepřen zde sedí o palaš,
Jako socha na rytířské hrobce.
Slíčnou dcerušku má hradní pán,
Lásky neduhem mu těžce stůně;
Jako plachá laň snu prchá stan,
By na sadě posteskla si Luně.
53
Do noci se hýří na hradě,
Kraje nezdá se mít hlučná pitka;
Zatím dívčí srdce v zahradě
Nyje, toužně čeká na militka.
Haluze-li roní suchý list,
Stane a napnutě v dáli hledí;
Zazní-li nočního vánku svist,
Něžnou tvář jí trapná touha zbledí.
Kouzlem vábiti se hocha jme.
Když ponejprv kohout zakokrhá,
Rychle bílou lilji uškubne,
A list po listu potichu trhá.
Sotva poslední list dotrhne,
Na hlas zvolá: „Lile, Lile, Lile!“
Tu se v pláni řehot rozlehne –
Kynou ňádra, srdce bije čile.
Otevrou se dvířka zahradní,
Loubím kvapné kroky zašelestí,
Jakés sladké jméno sadem zní –
Zrůmění se tvář tou blahou věstí.
54
Švárný rytíř v bílém taláře,
Na přílbici černé péro věje,
Čacká hruď milostnou slastí vře,
Pádné rámě toužebně se chvěje.
Ohnivě se k sobě přivinou,
Jenom sobě žijí v době slastné,
V jeden sladký cit se rozplynou,
Jedním dechem dýše to dvé šťastné.
Měsíc pojeví se na nebi.
Černý kříž se mihne na taláru,
To kříž jeho muk a poroby,
Povinnosti, milostného žáru.
Zazní ve vzduchu bolestný hlas.
Rytíř bleskem zmizí v dáli šedé,
Poletuje kadeřavý vlas,
Jedním klusem ku klášteru jede.
Za ním lkavý větřík laškuje –
V sadě vzdychá spanilá děvice,
Vřelá rosa tvář mu svlažuje –
V sadě slzí milenky zřenice.
55
Do rána se hýří na hradě,
Kraje nezdá se mít hlučná pitka;
Zatím choré srdce v zahradě
Nyje, marně čeká na militka.
56
Černoknižník.
„Vstaň z pelechu, vstaň již chrounile!“
Černoknižník na hocha se sopí,
„Dnes svatého Jana Křtitele,
V dnešní noci mnoho čar se tropí.
No pojď, nevíš ještě posavad,
Kam si konipásek nosem sedá;
No pojď, vše ti povím milerád,
Jak se příští bádá, poklad zvedá.“
Běží dvé cest polních planinou,
Křížoviny tvoří v pustém boru.
Čaroděj a hoch zde spočinou,
Na cestě zapálí suchou koru.
Čaroděj udělá křidou kruh,
Brzo sem tam chodí, brzo klečí,
Brzo svatým mokem kropí vzduch,
Brzo huhle cos’ v neznámé řeči.
57
„Rychle hochu, skoč sem do kola!
Jářku pozor, ať mi skočíš zjista!“
Na průvodce svého zavolá,
„A teď mlč, a nehýbej se s místa.“
Na věži dvanáctá udeří.
Noční ptactvo z brloh svých se snuje,
Děsně šírým lesem zavíří,
A nad kruhem sborně poletuje.
Náhle hluk se zmáhá po lese.
Hejno sýčků z houštiny se sype,
Praskotem se země otřese,
Podál řehoce kůň, povoz skřípe.
Hle, po cestě přímo ke kolu
Jede povoz silně naložený,
Uzdou vládne sedlák v sobolu,
K voji jsou dvě herky zapřaženy.
Potah k mocné čáře zaměří,
„S cesty, hulváti! tu chvíli s cesty!“
Zlobivec se na ně oboří,
Práská bičem a hrozí jim pěstí.
58
Trne hoch, se hrůzou zápolí,
Úzkostlivě k otci lne a vzdychá;
Starý posunky jej chlácholí,
A poroučí, by se choval zticha.
Nebe chmurami se pokrývá,
Zahřmí v dáli, ve vzduchu se blýská,
Povyku vždy v lese přibývá,
Podál udeří blesk do dubiska.
Hromu huk se děsně rozléhá,
Lesem prohání se seveřice,
Větev po větvi se zažehá,
Celý les již hoří jako svíce.
Hřmotně praští smolovitá kleč,
Lesní obři na cestu se kotí.
Jako tresť se chvěje hoch, chce preč,
Starý neposedu pěstí krotí.
V roklích oruží chřest burácí,
Šíř a šíře ranami vzduch drhá,
Na cestu vyletí vojáci,
A druh na druha se zlostně vrhá.
59
Najednou zasáhne hocha brok,
Nemůže již hrůze odolati,
Škubne sebou, a již činí skok,
V tom jej černoknižník pěstí schvátí.
Spěje tlupa k čáře ochranné,
Vítěz plesá, silně z ručnic pálí.
Čaroděj se trochu nahýbne,
Tu hoch skočí – za kruhem se svalí.
Hodina s půlnoci zazvučí,
Zmizí přízrak svatojanské noci.
Černoknižník z kola vyskočí,
Rychle spěchá hochu ku pomoci.
Pozdě již – hoch učiněný trup,
Prsty v mech se vryly zoufanlivě,
Tělo jest již tuhé jako dub,
Oči koulejí se ještě divě.
Pozdě pyká čaroděj svůj čin,
Nechce déle být již kouzelníkem;
Poustku si zde vystaví ze třtin,
Stane se tu zbožným poustevníkem.
60
Rybákovo přání.
„Osamělý sedím tady na výšině,
Jako hladový krahujec na pustině.
Nade mnou se temně klene noční šero,
A tam v dolci květném klidně spí jezero.
Jezerními vlnami se hvězdy brodí,
Družný měsíček je v kolo doprovodí.
V dáli doubrava se chvěje v divém vděku,
Z lůna svého proudem chrlí šumnou řeku.
Démon noci lká, veřeje hrobů chřestí,
Tajemný půlnoční čas svůj příchod věstí. –
Až se naplní života mého měra,
Uvrhněte mrtvolu mou do jezera.
Sladce bude se to spáti v vodním stanu,
S rybičkami obcovati nepřestanu.
61
Bílá pěna košili mi utká hrobní,
Prostou rakev poskytne mi písek drobný.
Vínek Rusalky mi uvijí z korálů,
Hedvábnou tkanici z vodního křišťálu.
Na podušce z vodních květin budu spáti,
Hrobní plamen nahradí mi kapr zlatý.
Hranu mi jezerní ptákové zazvoní,
Žvavé vlny slzami můj hrob poroní.
A když večernice na obloze zplane,
Tu vždy stín můj z jezerní ložnice vstane.
Drahé domovině bude písně pěti,
Zprávy z rajských končin rodným vyprávěti.
Bude s ozvěnou v propastech hovor vésti
O pozemské slasti, o pozemském štěstí!“ –
Věje vlažný vánek, posupně zašumí
Jezerní hloub – opět všeliký hlas tlumí.
62
Anglický pán.
Hlučno u Askalon v dlouhopustém lese,
Po mýtinách hlahol lesních trub se nese.
Richard král, jenž potřel zde turecké hordy,
Teď si na lov vyjel s anglickými lordy.
Náhle před králem vyskočí lvice z houští,
Richard s třemi pány za dravcem se pouští,
V jednom trysku letí jezdci smělí,
A naběhnou na pěst svému nepříteli.
Tlupa Turků z ústupu se bleskem řítí,
A přisáhá Saladina krutě mstíti.
Divá šermice se strhne, padnou rány,
Žel! již za své vzali dva angličtí páni.
Ještě krále brání Vilémovo kopí,
Proti přesile nepřátel lsti se chopí.
„Já jsem král!“ vykřikne. Zplesá rota, s koně
Strhnou jej, a prchají s ním v prudkém honě.
63
A král zdráv se vrátí k loveckému sboru.
Lupiči poznají klam svůj ve táboru.
Velký sultan Vilémovu věrnost cení,
V krátce za pět jatých vezírů jej mění.
Richard s věrným lordem vřele se objímá,
Drahocennou přílbu s vlastní hlavy snímá,
Udatnému pánovi ji na skráň staví,
A co příklad věrnosti jej lordům slaví.
S králem svým se radují angličtí páni,
Ctnému Pourcelletu vzdávají své přání,
Slzou světí památku dvou padlých rekův:
„Sláva jejich nezahyne věčně věkův!“
64
Krkavci.
(Pověst národní.)
„Dej jíst, panímámo, hlad nás zmoří!“
Za stolem hromada dětí vříská.
,Ještě poledne se nezvonilo,‘
Odsekne jim stará u ohniska.
„Dej jíst honem, vzteklý hlad nás posed’!“
Bujná mládež ve světnici hřmotí.
,O vy vlci, byli jste již v práci?‘ –
„Eh, dnes nikde ve vsi nerobotí!“
,V hrdlo lžeš!‘ se matka na ně sápe,
,Nejste hodni, byste vodu pili,
Myslíte, že vás od krásy chovám,
Kéž vás kat spral, kéž jste zkrkavčili!‘
Div divoucí! Ti tam odrostkové,
Jakoby se po nich země slehla.
,Běda, běda!‘ zaoupí skrblice,
,Že jsem zlému duchu v kličku vběhla!‘
65
Právě ve vsi poledne se zvoní.
Slyš, jak to zde na střeše krákoře,
V komíně cos perutěma šustí –
Bože, hejno krkavců v komoře!
Vírně ptáci starou obletují,
Křídloma ji tepou, v uši šumí,
Za šaty ji zobci svými derou,
Kvákotem volání její tlumí.
Na ohništi oběd sezobají,
A co snísti nelze, trusem zkazí;
A jak poledne se dozvonilo,
Komínem si cestu nazpět razí.
Stojí stará jako opařená,
Jakby se jí dotknul posel Boží,
Mráz jde po ní, příšery ji děsí,
Hledá útočiště pod rohoží.
A jak mile od krbu se kouří,
Tu vždy bývá v jizbě plno hluku,
Černí ptáci komínem se řítí,
A provodí znova strašnou muku.
66
Darmo pěje žena svaté žalmy,
Marně kouzelnou průpověď říká,
Nadarmo hromnici rozsvěcuje,
Nadarmo svěcenou vodou stříká.
Krkavci k ní denně zavítají.
Pozdě sobkyně již čin svůj pyká,
Pozdě o stěnu svým čelem mece,
Volá k nebesům a hořce vzlyká.
Hlad ji vyssál – kostra učiněná,
Jako uhlí v ňádrech jí to hoří,
Strach ji stíhá, svědomí ji hněte,
Neduh bolestný ji zvolna moří.
A když hodinku jí vyzváněli,
Když ji kmotry do truhly již stlaly,
Tu k ní ptáci ještě přiletěli,
A pohřební píseň zakrákali.
Po chaloupce památky již není.
Avšak posavad sem přiletují
Hejna krkavců, a o skrblici
Ptactvu nebeskému vypravují.
67
Útěk.
Bílá hora douškem střebe vřelou krev,
Večerní mrak tiší bitvy strašný řev.
Již se Fridrichův voj brání patami,
Vítěz béře se pražskými branami.
Jede zakuklený jezdec k Náchodu,
Láním běhouna pohání k pochodu,
V ledví bode jej, jezd stále zrychluje,
Cvalem jede, co jen skoku stačuje.
Podál dráhy kovárnu jest viděti.
Žena vaří, kovář sedí u dětí.
V tom se zvenčí tluče na okenici:
„Vstávej, mistře, otevři mi vrátnici!“
Kovář se světlem se na dvůr šramotí,
Kvapně přichází mu jezdec naproti:
„Podkovu kuj, mistře, mému ryzáku,
Rád ti dám za práci míšek žluťáků!“
68
A bojácným zrakem dílnu obzírá,
Líce unylé si pláštěm zastírá.
Starý mistr skoumavě zří na oře:
,O tím rezkem, tuším, nikdo neoře!‘
„Netlachej mi!“ jezdec se naň oboří. –
,Nu, což pro uhlí jste přišel, rytíři?‘ –
„V nekvapu,“ dí host, „mi hrozí pokuta!“
Ještě ráz – a podkova jest ukuta.
Tajemný host rychle stoupá v střemení:
„V dáli jedu,“ vece, „a čas nelení!
Chci ti, statný mistře, státi ve slovu,
Na památku nech si starou podkovu.
Ke mzdě kladu ještě zlatý náramek,
A mlč dobře, dej si jazyk na zámek!
Zjevíš-li přec stihačům mé šlepěje,
Červen kohout na krovu ti zapěje!“
,Zradím-li vás, nech mne pozří vlčice!‘
Zlatem oslepený kovář odvece.
Jezdec důvěrně s komoněm hovoří,
Tu jej bodne – a již ti tam z nádvoří.
69
Sotva vkročí mistr s dary v sednici –
Buch, bác! znov se tluče na okenici.
Stane mistr, vyhlédne ven skulinou.
Před kovárnou stojí hejtman s družinou.
„Rci nám, zdaž tu jezdec nejel před námi?“ –
,Jel zde,‘ dí jim mistr, ,kdosi neznámý.‘ –
„Tys ho nejal, ó, ty kletý hastroši!
Toť byl Fridrich!“ sápají se zbrojnoši.
,Vězte pak, že dojel již ten chuděra,
S koněm v řece utonul zde s večera.‘ –
„Žel té pěkné ceny!“ jezdci volají,
Z výpravy své zpět ku Praze klusají.
Falckrabě se stihačům svým vyvinul;
Ráno na hranici slezkéslezské spočinul.
Upachtěný kůň se pase po stráni,
Jeho královský pán tone v dumání.
Vlhkým okem zírá psanec na Čechy,
Z ňader jeho vystupují povzdechy,
Není mu zde k srdci, vzlyká v úkrytu,
Čechám s Bohem dává, mizí v úsvitu.
* * *
70
Rod po rodě dědil kovářovu chýž.
Podnes v dílně podkovu tu uvidíš,
Již zde králův kůň zůstavil na dvoře;
O králi se lecos dovíš v hovoře.
71
Dívčina z údolí.
Zde sní svatební sen matičin holeček,
Bílé ruce křížem, ve vlasech věneček.
Černé stužky spějí po šíji jak zmije,
Vnadné tělíčko bělostné roucho kryje.
Snivětemné oko se spánkem zápolí –
Vonný jarní kvítek, děvčátko z údolí.
Probůh! kam se poděl pyl té krásné pleti?
Žel, o žel, již na můj dotaz neodvětí!
Oprchaly pomněnky těch vábných očí,
Ňádra se již směle nad hrudí nebočí.
Svadnuly již tvářiček třešňové květy,
Nach nezdobí perlami vroubené rety.
Dosnilo již srdce, doplálo již líce,
Již ubožku nerozbolí hlava více.
72
Žalno sadu, vichřice-li růži zkolí,
Žalno bez tebe, dívčinko, na údolí.
Trupobledý snubič řevným ohněm hoří,
Povoz jeho čeká tebe na podvoří.
Ni pláč sester, ni matčino bědování,
Ni tvých přátel prosba tě již nezachrání.
Ženich svatbu strojí na posvátné roli –
Žel tebe, o kvítku, dívčinko z údolí!
V bílý dvorec tě tvůj záletník odpraví,
Na svěží pažiti chýžku ti vystaví.
Stezku k chýžce tvé vysází rozmarýnou,
Podál veřejí cypřišem a kalinou.
V komůrce ti upraví měkkounké lůže,
V hlavách štěpí lilije a bílé růže.
Luna vynahradí tobě starou máti,
Hvězdy budou tě jak sestru milovati.
73
V bílé říze půjdeš na půlnoční plesy,
V háji hrát si budeš s vílami a běsy.
Budeš ve zpěvu se sýčkem závoditi,
A z brčálu pro milého věnec víti.
Klidu tvého pustý hluk zde nepřeruší,
Bol a stesk tvé slasti věčně neohluší!
* * *
Ženich svatbu strojí na posvátné roli –
S Bohem kvítku, s Bohem děvčátko z údolí!
74
Noc sv. Tómy.
(Pověst národní.)
„Dávno spí již naši na komoře,
Jen já sama předu ještě lníček,
Zima zde již, lampa hoří spoře,
Smutný, nevlídný je čeledníček.
Nic – nepustím ještě kolovrátek,
Neschvál, že nepůjdu do postele,
Zejtra máme u nás boží svátek,
Musím dopřísti dnes kůžel cele.
A až ráno vstane panímáma,
A uvidí přízi jako zlato,
Pochválí mne, ráda budu sama,
O, že půjdu do kostela za to!“
Najednou jí vypadne nit z ruky.
A slyš, co to na podvoří hyká?
Svatá Panno! jaké jsou to zvuky?
Na dvéře se klepe, cvakla klika.
75
Kdo to přichází sem do světnice?
Jak se jeden přes druhého kotí!
Spráskne ruce dobrá přástevnice,
Žasne, úzkostí se celá potí.
Pitvorní hudcové vedou chasu.
Jeden na šalmaje divě dude,
Jiný skřípe na děravou basu,
Jiný na dvoustruné housle hude.
Bože, jací neznámí to hosté?
Jak jsou hrbatí a křivonozí!
Oblečeni jsou v haleny prosté,
Vzhled jich divý, tváře mají kozí.
Skočnou hudou páni muzikáři,
Tu přadlenu všickni obstupují,
Zubí se a poťouchle se tváří,
Jekotavě píseň zanotují:
„Pěkné děvče, pojď, pojď, pojď!
Eh, nech práce, přádlem hoď!
Pěkné děvče, dnes svatého Tómy,
V dnešní noc čarovné kvetou stromy.
76
Pěkné děvče, pojď, pojď, pojď!
Eh, nech práce, přádlem hoď!
Která dívka natrhá si květu,
Bude vdavky mít již v příštím letu.
Pěkné děvče, pojď, pojď, pojď!
Eh, nech práce, přádlem hoď!
Právě dnes svatého Tomy máme,
O, což pospolu si zahasáme!“
Tu k ní z kola jeden chasník skočí,
Hle, jak milostně se na ni zubí,
Směle, jako k milence se bočí,
Jměním svým a hezkostí se chlubí.
Oblek’ se dnes chromec v selské škorně,
V žluté spodky, kabát s dlouhým šosem;
Pokloní se přástevnici dvorně,
Dupne nohou a zazpívá nosem:
„Přestaň přísti přadlenko,
Přestaň, krásná děvenko!
Páni muzikáři hudou kvapík,
Poskočme si – jsem ti švárný chlapík!
77
Navštívili jsme tě dnes,
V dnešní noci máme ples!
Jsem ti dobrá duše, jako léto,
Poskočme si trochu, panno Běto!“
Tu uchvátí směle dívku v půli,
A jak vřeteno se točí v kruhu.
Jeho braši poťouchle se špulí,
Divná znamení druh dává druhu.
A jak mile vypustí ji z ruky,
Již se na ubohou jiný vztekle řítí.
Přadlenu svírají trapné muky,
Tu jí v duši myšlénka se vznítí.
Když se s ďasem podál dveří točí,
Najednou svůj šátek dolů strhne,
Tanečníkovi jej hodí v oči,
Vymkne se mu, ze dveří se vrhne.
Vzduch se naplní odporným puchem,
Pronikavý nářek zazní s hůry;
Dům se otřese velikým ruchem,
Zmizí ze světnice noční stvůry.
78
A rozšafná přadlena se spasí,
Nyní opět radostněji dýše,
Podál ní se ozvou tajné hlasy:
„To tě chránil posel z Boží říše!“
79
Spící stráž.
V lese bůžek noci vzdychá,
V roklích lest a hrůza bdí;
V hradě jest již všecko zticha,
Pán i sluha tvrdě spí.
Chvílemi klid mrtvý mění
Hradních stráží volání,
A kohoutků na hřebení
Pronikavé vrzání.
V korridoru žoldnéř stojí
O kopí své podepřen,
Trapné mdloby naň se rojí,
Víčka svírá lehký sen.
On však mocně zmáhá tíseň,
Ve vzduchu si šermuje,
Potichu si zpívá píseň,
Již nejvíce miluje.
80
Nechce slouti nedbánlivým,
Řádu dobře pamětliv;
Vždy byl správným, přičinlivým,
Kárán nebýval co živ.
Nadarmo. Zpěv v ústech vázne,
Neprospějí úskoky;
Palaš klesá v pěsti rázné,
Ke sloupu lne bezděky.
Okamžení chce jen spáti,
Co jej mine ospalost,
V hradě nemůž’ se nic státi,
Všude nočních stráží dost.
Po pavlaně podél stěny
Černý stín se plahočí,
V široký plášť zahalený,
Klobouk tiskne do očí.
V korridoru zticha stane,
A prohlíží hradní stráž;
Najednou mu líce zplane,
V hněvu pozdvihuje páž.
81
Žoldnéř v tuhý sen se topí,
Matně pohybuje rtem,
Teď se na někoho sopí –
Propad již svým životem.
Noční chodec dále kročí,
Tasí šavli z nožnice,
Vztekem jiskří se mu oči –
Zakmitla se šavlice.
Spící žoldnéř na smrt zbledne,
Sečten žití jeho čas,
Padá, ještě jednou vzhlédne,
A pak zavře zrak svůj zas.
Chodec jme se jeho zbrani,
Zůstane zde na místě.
Přijdou stráže za svítání
Vystřídati staniště.
Jako peň oněmí rota,
Nehýbe se sem ni tam,
V leku všem se hlava motá –
Totě Karel, císař sám!
82
Přísným okem mrtvol měří,
Vzdává zbrojnošům svým čest,
Nové stráži kopí svěří,
A vypráví smutnou věst.
„Nedbalost je,“ posléz praví,
„Všech vojenských nehod zdroj,
Ta vojenskou slávu dáví,
Tou již zhynul mnohý voj!“
83
Veský mistr.
Již se tají ruch a lomoz denní,
Krajem pne se míru ratolest,
Jen zde v dílně ještě klidu není,
Robí veský mistr naručest.
Jak se tváře jeho zračí mílo!
Podařilť Bůh jeho manželku,
Robí šťastný mistr vzácné dílo,
Robí pro rozence kolébku:
„Tobě dík, jenž vládneš světy všemi!
Největší je ze všech otců běd,
Bez potomka zetlít v siré zemi,
Nezůstavit po sobě ni sled!
Tobě, otče náš! zní vroucí díka
Za robátko, jež jsi poslal nám,
Slyš mne, že hodného řemesníka
A ctitele Tobě vychovám!“
84
A rok mnohý minul. Na hřbitově
Zněl již večerního ave zvuk,
U krbu dlí vesničan si hově,
V krčmě divoký se vzteká hluk.
Jen zde ještě není konec znoji.
V dílně plno kvapu, šelestu:
Jedináček do světa se strojí,
Robí mistr tlumok na cestu.
„S Bohem, ty můj světe! S Bohem, synku!
Nuž jdi, tu máš požehnání mé!
V cizině zpomínej na matinku,
A na mistra v domovině své!
Přijmi poslední mé políbení,
Pojď sem ještě jednou na mou hruď!
Chop se víry – svatého brnění –
Již jdi – dvakrát, dvakrát zdráv mi buď!“
A rok mnohý minul. Opět muže
V prosté dílně spatříš v úspěchu,
Robí mistr nevěstino lůže,
Robí vázaného pro snachu.
85
Šťastně syn vykonal dalnou cestu,
Po otci by přejal řemeslo,
V dědině si vyhledal nevěstu,
By s ní sdílel žití slast a zlo.
Ve vísce se sběhly mnohé změny.
Dobrá máti v hrobě spočívá,
Chřadne, hyne otec opuštěný,
Pro nebeskou žatvu dospívá.
* * *
Již se tají ruch a lomoz denní,
Krajem pne se míru ratolest;
A zde v dílně ještě klidu není,
Robí veský mistr naručest.
Jak se síly jeho rázem drobí,
Bože, jak je ztrhán jeho hled!
Pro jedince-syna rakev robí –
Robil mistr v dílně naposled.
86
TrebowlaTrębowla.
I.
Právě osmý týden již pomíjí,
Co TrębovluTrębowlu Turci obléhají;
Vítězivě bojuje posádka,
Jako lvové Poláci tvrz hájí.
Polské posádce Chrzanowski velí,
Osobně se na pohana řítí,
Vždy se zářil věhlasem svým v míru,
I chce rekovstvím se v boji skvíti.
Přisahal zde na čest svého rodu,
Že zachová pevnost Sobieskému,
To i kdyby sám ji hájiti měl,
A posavad dostál slovu ctnému.
Slunce vstává, jitřenky nach plane.
A hle, nepřítel se kvapně zbrojí,
Proti pevnosti obrací děla,
Derviši voj rozněcují k boji.
87
Sultan z táboru se s vojskem béře,
Jímá se tvrz dobývati znova;
Jako travná step, oštěpy trčí,
Lesklé krunýře – zeď ocelová.
První aga svatý prápor nese,
Blíže něho derviši jdou v běli;
Mahomet pohlédna stranou k Mekce,
Příkrým hlasem vojevůdcům velí:
„Ostrých kolů dejte natesati,
Na ně branné Lechy napícháme,
A provazy lněné zaopatřte,
Jimi mláď a ženy upoutáme.
Allah s námi! Nyní vpřed na Lecha!
U proroka! Hrad dnes musím ztéci,
Kdybych těly vyplnit měl valy,
Kdyby moře krve mělo téci!
Zítra Ramazan již počíná se,
Tu nám bude na modlitbách dlíti,
Útok nelze nám pak před se bráti.
Allah s námi! tvrz dnes musím míti!“
88
Těká lomoz davy bojovnými,
Jako když vichřice mořská duje.
Pán Bůh s vámi, odvážliví Leši!
Velký sultan světoborcem sluje.
Šírou dálí rána z kusu duní,
Bleskem zakmitnou se břitké meče.
„Allah!“ provolává nadšený voj,
Již se lítě se strážemi seče.
Posádka je strašnou střelbou vítá.
Všickni za vůdcem na hradby spějí,
Brání pevnost, jako včely úl svůj,
Vítězivě útok odrážejí.
Starcové a ženy k boji kvapí,
Vřelou vodu a hořící smolu
S vrátkých hradeb na Turka vrhají –
Vítězit či umřít chtí zde spolu.
Zahřmí děla, hradby čásť se řítí.
Zajásají nepřátelské davy,
Průlomem se rojí do pevnosti.
Chrzanowski je s davem reků staví.
89
Paní Chrzanowská ve hradní kapli
Před obrazem matky Boží klečí,
K Marii se modlí za vítězství,
Za ochranu chotě svého v seči.
Tu do kaple věrný sluha vrazí:
„Žel, o žel, náš vojevoda hyne!“
Věstí tou se zachvěje Chrzanowská,
Tu jí šťastnou myšlénku Bůh vline.
Vstane, divotvorný obraz chopí,
Rychle sluhovou se zbrojí zbraní,
A k bojišti přímo šípem pádíc:
„Za mnou, za mnou!“ volá čacká paní.
Vážný zjev ten vítěze poděsí,
Okřívají poznovu Poláci,
Jako sršně na Turka se řítí –
Již se vztýčený půlměsíc kácí.
Avšak sultan nové pluky k boji
Vede, přesilou chce Lecha zmoci;
Tu za Turkem polský prapor kmitne,
Král Jan spěchá tvrzi ku pomoci.
90
Sultan odříci se musí lupu.
Nerad ruší obléhání drahné,
Míjí Chočimského oslavence,
A zpět do Uherských zemí táhne.
II.
Radostným hlaholem znějí zvony,
Vypravují o hrdinském činu;
V Trębowlě se lid do chrámu proudí,
By dík vřelý vzdával Hospodinu.
Světla vladař za hory se béře,
Naposled již líbá květnou pláni,
S výšiny nebeské svatý mír se
Line, jako Boží požehnání.
Na korouhvi Chrzanowski krvácí,
S životem se v krátce rozestane.
Opodál choť usedavě pláče,
Nad vojvodou truchlí tlupy branné.
„Neplačte!“ dí vůdce temným hlasem,
„Ve slibu jsem dostál svému pánu,
Poražení pohané prchají,
Tvrz je zachována králi Janu!
91
Děkuji vám, statní bojovníci!
Až do smrti věrně služte králi!
S Bohem, ženko drahá, Lenoro má!
Čin tvůj dojde bohdá věčné chvály!“
S pobořené hradby výstřel hučí,
Veselým tlukotem bubny víří:
Král Jan ubírá se do pevnosti,
A s ním jedou polští bohatýři.
A jak raněného vůdce spatří,
Skočí s komoně, a s obnaženou
Hlavou k Chrzanowskému přiblíživ se,
Políbí jej tváří poslzenou.
Tu pan Chrzanowski se z lože zdvíhá,
„Zdráv buď král Jan!“ naposledy hlesne,
Rty se zachvějí a navždy strnou,
Mrtev do králových rukou sklesne.
Sobieského mužná hruď dech tají,
Mlunem mráz obchází zástup celý.
Polská země zastírá se hořem,
Ztrátu velikého reka želí.
92
Tu král osloví statečnou Polku:
„Odměniti chci tvou obětovnost,
Paní Eleonoro Chrzanowská!
Uděluji ti rytířskou hodnost!“
A tu z drahé pochvy palaš tasí,
A rce: „Ve jménu Trojice svaté!
Rovna budiž prvním pánům v zemi!“
A tkne se jí plochou po třikráte.
93
Vládyka.
Na sklonu již chladný jesenní den.
Večerem zní slavné „ave“,
Ryčnou zemi v tuhý sen konějšíkonejší,
Jako kojná děcko hravé.
Na pahorku dubový kůl stojí,
Na hřebu se mrtvol kmitá,
Děsně vrzá konopná oprátka,
Svislým tělem vichr zmítá.
Oči vyssáli mu draví ptáci,
Šat mu zervaly nečasy,
Vpadlá tvář je kalem zohyzděna,
Vzhůru trčí zprahlé vlasy.
Smutně měsíc na pahorek zírá,
Nad bezduchem slzy roní;
V roklích vichr úpěnlivě skučí,
Zbojníkovi hranu zvoní.
94
V doupatech svých stádo vlků vyje,
To smrt pláče zbojníkovu;
Zticha pod kolem se řadí supi,
Orodují zaň u rovu.
Cudné hvězdy za mraky se kryjí,
Noční šero z bezdna pílí,
Jako anděl smrti objímá svět;
V temnu kmitá se kůl bílý.
Slyš, cval oře – vladyka to jede,
Vysedlým rtem cosi šepce,
Jizlivý zrak po krajině slídí,
Ku pahorku bode hřebce.
Kůň trup větří, hříva se mu ježí,
Jasný hled mu divě plane;
Jezdec ostruhou jej bodne v ledví,
V mžiku na vrchu s ním stane.
„Jen se pni zde, jako chmel, ty lotře!
Již jsi došel čelem místa!
Pěkným stanem jsem tě obdaroval,
Dědina má opět jista.
95
Vrhej sebou, však já tě již schvátím,
Bys tak nebujněl na háku!“
A kord z pochvy ukrutný pán tasí –
Aj, tu vzletí hejno ptáků.
Krutě supové naň dorážejí,
Kvákajíce v děsném kůru.
Oř se chvěje, couvá, smutně řehce,
Divě kope, pne se vzhůru.
Vladyka zlobivě uzdou trhne,
Vratolomno padá s oře,
Podkova mu rozpoltila lebku –
Umřel bez nářku a hoře. –
K ránu plachý kůň přicválá domů,
Vrátí se zpět bez vladyky,
Po nádvoří těká, smutně hrabe
A vysílá teskné ryky.
I jdou sluhové tu hledat pána,
U kolu jej našli v hloží;
A když pohřbili jsou těla, kapli
Zřídili zde k poctě Boží.
96
Vysvětlení.
Kastilianka.
Městys Argnano leží blíže Burgosu, hlavního města staré Kastilie, které v klášteře San Pedro de Cardeňa tělesné pozůstatky španělského reka Cida chová. Udalost, jež se v básni naší vypisuje, přihodila se za vpádu francouzských císařských vojsk do Španěl.
Zkamenělí.
Ode dávna jsou myslivci v té pověsti u lidu, že se černokněžnictvím zanášejí. Stále prý mají při sobě kouzelnou bylinu, čertiroh zvanou, kteráž tu mocnost do sebe má, že nosí-li ji kdo na těle a žádá-li blížnímu svému zlého, tak se také stane.
Paní Kochabambské.
Kochabamba, hlavní město krajiny téhož jména v hořením Peru. Ve španělské válce roku 1815 odolala Kochabamba, ačkoli v městě již ani jediného vojína nebylo, toliko pomocí svých udatných a odvážlivých ženštin útokům španělského vojska; nicméně později během války převaze nepřátelské přece podlehnouti musela.
Jan Želivský.
Na velkém sněmu stavů českých v Čáslavi roku 1421 přidány zvoleným 20 správcům zemským dvě osoby duchovní ku poradě, a sice z učení pražského mistr Jan Příbram
[97]
a z kněžstva kněz Jan řádu Praemonstratského ze Želiva, muž to v Praze velikého vlivu požívající, a hlavní zastavatel strany Táborské mezi Pražany. Vilém, jeho miláček, kněz strany Táborské, stal se jeho návodem kazatelem Svatomichalským. R. 1422 dne 9. března byl kněz Jan pod zámínkou nějaké porady na staroměstkoustaroměstskou radnici povolán, a zde z rozkazu konšelského sťat. Sprostý lid, u kteréhož Jan především velkou moc a přízeň měl, vzal krutou pomstu nad úskočnými konšely a staršími obecními. Vilém v nové radě vymohl, že ustanoveno, že smrtí Janovou vinní konšelé a mistři do Hradce Králové vypovězeni byli. Když však Sigmund Korybut, kníže Litevský, do Prahy přijel a ve správu království Českého se uvázal, učiněno mezi stranami jeho přičiněním příměří, a vyhnanci se do Prahy z části zase navrátili.
Půlnoční zemřelých.
Lid v pověstech svých vypravuje, že každý nešťastník, mezi duchy se octnuv, nějakou věc v zástavě jim zůstaviti musí, chce-li z moci jejich opět vyváznouti.
Morní čili bílá paní, ve staroslovanském bájesloví Morana aneb Marana zvanázvaná, bohyně zkázy. Kromě Čechů zosobují si i Jihoslované, Poláci a Litvané smrt co bílou paní, která jdouc kolem domu, kde někdo umříti má, buďto oknem do jizby se podívá, aneb na práhu se objeví. I v Kralodvor. Ruk. v Záboji zmíňuje se básník o Moraně: „po púti všéj z Vesny po Moranu.“ Příčina, že právě slovanští národové smrt si co ženskou bytost představují, leží hlavně v tom, že slovo smrt u všech Slovanů ženského rodu jest.
[98]
Zastaveníčko.
Lil, syn Lady, bohyně milosti, srovnává se v mythologii římské s Amorem.
Černoknižník.
V noci na sv. Jana Křtitele a sv. Tómy (Tomáše) provozují se zhusta věštby a čáry. K těmto kouzelným výkonům obírají sobě čarodějové obyčejně rozcestí a hvozdy. Při čarování namáhá se ďas zlé obmýšlející černoknižníka rozličnými způsoby z kola ochranného vylouditi; podaří-li se mu to, bývá okamžitě veta po čarách, ano i kouzelníka samého velké neštěstí zasáhnouti může.
Rybákovo přání.
Již řecký dějepisec Prokop (552) vypravuje, že Slované říční bohyně, Rusalky, ctí, a že při obětech, které jim přinášejí, věštby konají. I nejstarší český dějepisec Kosmas zmiňuje se o Tetce, sestře Libušině, že lid vzývati učila božstva vod, vrchů a stromů. Víly obývaly v lesích, a posud vypravuje si lid o lesních pannách. I jiné bůžky (δαιμóνια, běsy) staří Slované ctili.
Anglický pán.
U Askalon porazil anglický král Richard, příjmím „lvího srdce“, vojsko tureckého sultana Sala-heddina, od Evropčanů obyčejně Saladin nazývaného, a osobně na vyzvání samého vojevůdce tureckého v souboji přemohl.
[99]
Spící stráž.
Podobný příběh vypravuje se také o Bedřichovi Velikém a o Napoleonovi I. Jednání obou těchto panovníků lišilo se však od onoho Karla V., které v básni se vypisuje. Bedřich dal nad provinilcem nález smrti pronésti, avšak později daroval postrašenému vojínovi milost; Napoleon úplně prominul nedbalému strážníkovi velké přečinění, a nabyl v něm nadšeného přívržence císařství.
Noc sv. Tómy.
O ďáblech praví se, že jsou chromí a že mají ohyzdný obličej. V noci na sv. Tomáše toulají se prý po světě, ubližují lidem a hledí je ke zlému svésti; pročež není radno tento den přes půlnoc vzhůru býti.
TrebowlaTrębowla.
Po smrti krále Michala z rodu Wisznowieckých r. 1674 zvolen v Krakově za krále Jan Sobieski, miláček polského národu a slavný pohromitel tureckého sultana Mahometa IV., příjmím vítěze, v bitvě u Chočima. Trębowla, starožitné město v dnešní Haliči, prostírající se na úpatí hory, na jejímžto vrcholku podnes spatřují se trosky druhdy pro příznivou polohu svou veledůležité pevnosti. Trębowla bývala údělné ruské knížetství.
Lech čili Lach (od Rusů zvláště tak jmenovaný) = Polák.
Aga, vůdce pluku janičarského.
Ramazan, měsíc slavnosti a přísného postu u Turků.
[100]
Obsah.
Stránka
Zimní večer1
Kastilianka3
Upřený podíl7
Slepá pěvkyně15
Zkamenělí18
Paní Kochabambské22
Únos dívky24
Nocleh v lese27
Shledání33
Jan Želivský36
Půlnoční zemřelých39
Matčina přítomnost49
Zastaveníčko53
Černoknižník57
Rybákovo přání61
[101]
Stránka
Anglický pán63
Krkavci65
Útěk68
Dívčina z údolí72
Noc sv. Tómy75
Spící stráž80
Veský mistr84
Trębowla87
Vládyka94
[102]
Opravy.
Str. řád.
4 6 místo: jak vlk když čti: jak vlk, když
8 14 “ zplane vzájemné “ zplane v vzájemné
13 32 “ bloubí bratrův duch; “ bloudí bratrův duch,
17 8 “ až i “ i až
24 9 “ ať, hrá se dál “ ať hrá se dál
33 2 “ šumný “ mrtvý
47 15 “ úzasem “ úžasem
50 1 “ Takto u kolébky “ U kolébky
51 1 “ chorobníčku “ chorobečku
52 6 “ jemu se zračuje “ chorému se zračí
– 8 “ očka zatlačuje “ kalný zrak zatlačí
E: av; 2002
[103]