Jan Želivský.

Jan Želivský.
„Nechoď, mistře Jene, v radnici! Bídně za své vzal Hus v Kostnici, Na lepu tam ulneš jako pták!“ Na mistra doléhá věrný žák. ,Neboj se, Vilímku rozmilý!‘ Jan miláčka svého chlácholí; ,Z obeslání musím býti práv, V krátce vrátím se k vám opět zdráv!‘ „Nejdi, drahý Jene, v radní sbor! Nevěř těm slavíčkům z Krušných hor, Nic dobrého radní nekují!“ Věrní přátelé jej varují. ,Bláhoví!‘ dí jim Jan Želivský, ,Vždyť mám s sebou provod nebeský, Tomu důvěřoval jsem jak živ, Ničím nejsa Bohu, lidem křiv!‘ 36 Loučil se. I mine první den, Kněz Jan nepřichází z rady ven. Druhý den již rovněž vypršel, A Jan posud z rady nevyšel. Již se smráká v městech po třetí, Jana není posud viděti. Obléhá dům radní městkáměstská láj, Jako lační dravci veskou stáj. Napřed Vilém v bílém hábitu V traplivém se zmítá pocitu, Tuše na Janovi proradu Ke skutku pobádá hromadu. „Zpátky, zpátky! plémě ještěří!“ Zahřímají městští žoldnéři, Zakročují přístup do vchodu, A naměří dřevce k pochodu. ,Dále, ve jménu tří pražských měst!‘ Volá Janův žák, a v pádnou pěsť Pojímá dřevěný černý kříž. Rozlícený lid se řítí blíž. 37 Jednou ranou stráže povalí, V radní síň se proudem přivalí. Všickni zmlknou, obchází je strach – Na špalku krvácí dobrý brach. S zlou se potázali konšelé. Luza mstí smrt svého ctitele, Holemi zde radní pasuje, U špalku je v pouta ukuje. Na to po městech se potlouká, Hulačí, kolleje vytlouká, Pražským mistrům vráží do domů, Mnohý záhy prchá v pohromu. Radní osoby se promění, A jich první nález takto zní: „Vězni půjdou v Hradec Králové, A tam kát se budou z viny své!“ 38