Černoknižník.
„Vstaň z pelechu, vstaň již chrounile!“
Černoknižník na hocha se sopí,
„Dnes svatého Jana Křtitele,
V dnešní noci mnoho čar se tropí.
No pojď, nevíš ještě posavad,
Kam si konipásek nosem sedá;
No pojď, vše ti povím milerád,
Jak se příští bádá, poklad zvedá.“
Běží dvé cest polních planinou,
Křížoviny tvoří v pustém boru.
Čaroděj a hoch zde spočinou,
Na cestě zapálí suchou koru.
Čaroděj udělá křidou kruh,
Brzo sem tam chodí, brzo klečí,
Brzo svatým mokem kropí vzduch,
Brzo huhle cos’ v neznámé řeči.
57
„Rychle hochu, skoč sem do kola!
Jářku pozor, ať mi skočíš zjista!“
Na průvodce svého zavolá,
„A teď mlč, a nehýbej se s místa.“
Na věži dvanáctá udeří.
Noční ptactvo z brloh svých se snuje,
Děsně šírým lesem zavíří,
A nad kruhem sborně poletuje.
Náhle hluk se zmáhá po lese.
Hejno sýčků z houštiny se sype,
Praskotem se země otřese,
Podál řehoce kůň, povoz skřípe.
Hle, po cestě přímo ke kolu
Jede povoz silně naložený,
Uzdou vládne sedlák v sobolu,
K voji jsou dvě herky zapřaženy.
Potah k mocné čáře zaměří,
„S cesty, hulváti! tu chvíli s cesty!“
Zlobivec se na ně oboří,
Práská bičem a hrozí jim pěstí.
58
Trne hoch, se hrůzou zápolí,
Úzkostlivě k otci lne a vzdychá;
Starý posunky jej chlácholí,
A poroučí, by se choval zticha.
Nebe chmurami se pokrývá,
Zahřmí v dáli, ve vzduchu se blýská,
Povyku vždy v lese přibývá,
Podál udeří blesk do dubiska.
Hromu huk se děsně rozléhá,
Lesem prohání se seveřice,
Větev po větvi se zažehá,
Celý les již hoří jako svíce.
Hřmotně praští smolovitá kleč,
Lesní obři na cestu se kotí.
Jako tresť se chvěje hoch, chce preč,
Starý neposedu pěstí krotí.
V roklích oruží chřest burácí,
Šíř a šíře ranami vzduch drhá,
Na cestu vyletí vojáci,
A druh na druha se zlostně vrhá.
59
Najednou zasáhne hocha brok,
Nemůže již hrůze odolati,
Škubne sebou, a již činí skok,
V tom jej černoknižník pěstí schvátí.
Spěje tlupa k čáře ochranné,
Vítěz plesá, silně z ručnic pálí.
Čaroděj se trochu nahýbne,
Tu hoch skočí – za kruhem se svalí.
Hodina s půlnoci zazvučí,
Zmizí přízrak svatojanské noci.
Černoknižník z kola vyskočí,
Rychle spěchá hochu ku pomoci.
Pozdě již – hoch učiněný trup,
Prsty v mech se vryly zoufanlivě,
Tělo jest již tuhé jako dub,
Oči koulejí se ještě divě.
Pozdě pyká čaroděj svůj čin,
Nechce déle být již kouzelníkem;
Poustku si zde vystaví ze třtin,
Stane se tu zbožným poustevníkem.
60