Krkavci.

Krkavci. (Pověst národní.)
„Dej jíst, panímámo, hlad nás zmoří!“ Za stolem hromada dětí vříská. ,Ještě poledne se nezvonilo,‘ Odsekne jim stará u ohniska. „Dej jíst honem, vzteklý hlad nás posed’!“ Bujná mládež ve světnici hřmotí. ,O vy vlci, byli jste již v práci?‘ – „Eh, dnes nikde ve vsi nerobotí!“ ,V hrdlo lžeš!‘ se matka na ně sápe, ,Nejste hodni, byste vodu pili, Myslíte, že vás od krásy chovám, Kéž vás kat spral, kéž jste zkrkavčili!‘ Div divoucí! Ti tam odrostkové, Jakoby se po nich země slehla. ,Běda, běda!‘ zaoupí skrblice, ,Že jsem zlému duchu v kličku vběhla!‘ 65 Právě ve vsi poledne se zvoní. Slyš, jak to zde na střeše krákoře, V komíně cos perutěma šustí – Bože, hejno krkavců v komoře! Vírně ptáci starou obletují, Křídloma ji tepou, v uši šumí, Za šaty ji zobci svými derou, Kvákotem volání její tlumí. Na ohništi oběd sezobají, A co snísti nelze, trusem zkazí; A jak poledne se dozvonilo, Komínem si cestu nazpět razí. Stojí stará jako opařená, Jakby se jí dotknul posel Boží, Mráz jde po ní, příšery ji děsí, Hledá útočiště pod rohoží. A jak mile od krbu se kouří, Tu vždy bývá v jizbě plno hluku, Černí ptáci komínem se řítí, A provodí znova strašnou muku. 66 Darmo pěje žena svaté žalmy, Marně kouzelnou průpověď říká, Nadarmo hromnici rozsvěcuje, Nadarmo svěcenou vodou stříká. Krkavci k ní denně zavítají. Pozdě sobkyně již čin svůj pyká, Pozdě o stěnu svým čelem mece, Volá k nebesům a hořce vzlyká. Hlad ji vyssál – kostra učiněná, Jako uhlí v ňádrech jí to hoří, Strach ji stíhá, svědomí ji hněte, Neduh bolestný ji zvolna moří. A když hodinku jí vyzváněli, Když ji kmotry do truhly již stlaly, Tu k ní ptáci ještě přiletěli, A pohřební píseň zakrákali. Po chaloupce památky již není. Avšak posavad sem přiletují Hejna krkavců, a o skrblici Ptactvu nebeskému vypravují. 67