TrebowlaTrębowla.
I.
Právě osmý týden již pomíjí,
Co TrębovluTrębowlu Turci obléhají;
Vítězivě bojuje posádka,
Jako lvové Poláci tvrz hájí.
Polské posádce Chrzanowski velí,
Osobně se na pohana řítí,
Vždy se zářil věhlasem svým v míru,
I chce rekovstvím se v boji skvíti.
Přisahal zde na čest svého rodu,
Že zachová pevnost Sobieskému,
To i kdyby sám ji hájiti měl,
A posavad dostál slovu ctnému.
Slunce vstává, jitřenky nach plane.
A hle, nepřítel se kvapně zbrojí,
Proti pevnosti obrací děla,
Derviši voj rozněcují k boji.
87
Sultan z táboru se s vojskem béře,
Jímá se tvrz dobývati znova;
Jako travná step, oštěpy trčí,
Lesklé krunýře – zeď ocelová.
První aga svatý prápor nese,
Blíže něho derviši jdou v běli;
Mahomet pohlédna stranou k Mekce,
Příkrým hlasem vojevůdcům velí:
„Ostrých kolů dejte natesati,
Na ně branné Lechy napícháme,
A provazy lněné zaopatřte,
Jimi mláď a ženy upoutáme.
Allah s námi! Nyní vpřed na Lecha!
U proroka! Hrad dnes musím ztéci,
Kdybych těly vyplnit měl valy,
Kdyby moře krve mělo téci!
Zítra Ramazan již počíná se,
Tu nám bude na modlitbách dlíti,
Útok nelze nám pak před se bráti.
Allah s námi! tvrz dnes musím míti!“
88
Těká lomoz davy bojovnými,
Jako když vichřice mořská duje.
Pán Bůh s vámi, odvážliví Leši!
Velký sultan světoborcem sluje.
Šírou dálí rána z kusu duní,
Bleskem zakmitnou se břitké meče.
„Allah!“ provolává nadšený voj,
Již se lítě se strážemi seče.
Posádka je strašnou střelbou vítá.
Všickni za vůdcem na hradby spějí,
Brání pevnost, jako včely úl svůj,
Vítězivě útok odrážejí.
Starcové a ženy k boji kvapí,
Vřelou vodu a hořící smolu
S vrátkých hradeb na Turka vrhají –
Vítězit či umřít chtí zde spolu.
Zahřmí děla, hradby čásť se řítí.
Zajásají nepřátelské davy,
Průlomem se rojí do pevnosti.
Chrzanowski je s davem reků staví.
89
Paní Chrzanowská ve hradní kapli
Před obrazem matky Boží klečí,
K Marii se modlí za vítězství,
Za ochranu chotě svého v seči.
Tu do kaple věrný sluha vrazí:
„Žel, o žel, náš vojevoda hyne!“
Věstí tou se zachvěje Chrzanowská,
Tu jí šťastnou myšlénku Bůh vline.
Vstane, divotvorný obraz chopí,
Rychle sluhovou se zbrojí zbraní,
A k bojišti přímo šípem pádíc:
„Za mnou, za mnou!“ volá čacká paní.
Vážný zjev ten vítěze poděsí,
Okřívají poznovu Poláci,
Jako sršně na Turka se řítí –
Již se vztýčený půlměsíc kácí.
Avšak sultan nové pluky k boji
Vede, přesilou chce Lecha zmoci;
Tu za Turkem polský prapor kmitne,
Král Jan spěchá tvrzi ku pomoci.
90
Sultan odříci se musí lupu.
Nerad ruší obléhání drahné,
Míjí Chočimského oslavence,
A zpět do Uherských zemí táhne.
II.
Radostným hlaholem znějí zvony,
Vypravují o hrdinském činu;
V Trębowlě se lid do chrámu proudí,
By dík vřelý vzdával Hospodinu.
Světla vladař za hory se béře,
Naposled již líbá květnou pláni,
S výšiny nebeské svatý mír se
Line, jako Boží požehnání.
Na korouhvi Chrzanowski krvácí,
S životem se v krátce rozestane.
Opodál choť usedavě pláče,
Nad vojvodou truchlí tlupy branné.
„Neplačte!“ dí vůdce temným hlasem,
„Ve slibu jsem dostál svému pánu,
Poražení pohané prchají,
Tvrz je zachována králi Janu!
91
Děkuji vám, statní bojovníci!
Až do smrti věrně služte králi!
S Bohem, ženko drahá, Lenoro má!
Čin tvůj dojde bohdá věčné chvály!“
S pobořené hradby výstřel hučí,
Veselým tlukotem bubny víří:
Král Jan ubírá se do pevnosti,
A s ním jedou polští bohatýři.
A jak raněného vůdce spatří,
Skočí s komoně, a s obnaženou
Hlavou k Chrzanowskému přiblíživ se,
Políbí jej tváří poslzenou.
Tu pan Chrzanowski se z lože zdvíhá,
„Zdráv buď král Jan!“ naposledy hlesne,
Rty se zachvějí a navždy strnou,
Mrtev do králových rukou sklesne.
Sobieského mužná hruď dech tají,
Mlunem mráz obchází zástup celý.
Polská země zastírá se hořem,
Ztrátu velikého reka želí.
92
Tu král osloví statečnou Polku:
„Odměniti chci tvou obětovnost,
Paní Eleonoro Chrzanowská!
Uděluji ti rytířskou hodnost!“
A tu z drahé pochvy palaš tasí,
A rce: „Ve jménu Trojice svaté!
Rovna budiž prvním pánům v zemi!“
A tkne se jí plochou po třikráte.
93