Vládyka.

Vládyka.
Na sklonu již chladný jesenní den. Večerem zní slavné „ave“, Ryčnou zemi v tuhý sen konějšíkonejší, Jako kojná děcko hravé. Na pahorku dubový kůl stojí, Na hřebu se mrtvol kmitá, Děsně vrzá konopná oprátka, Svislým tělem vichr zmítá. Oči vyssáli mu draví ptáci, Šat mu zervaly nečasy, Vpadlá tvář je kalem zohyzděna, Vzhůru trčí zprahlé vlasy. Smutně měsíc na pahorek zírá, Nad bezduchem slzy roní; V roklích vichr úpěnlivě skučí, Zbojníkovi hranu zvoní. 94 V doupatech svých stádo vlků vyje, To smrt pláče zbojníkovu; Zticha pod kolem se řadí supi, Orodují zaň u rovu. Cudné hvězdy za mraky se kryjí, Noční šero z bezdna pílí, Jako anděl smrti objímá svět; V temnu kmitá se kůl bílý. Slyš, cval oře – vladyka to jede, Vysedlým rtem cosi šepce, Jizlivý zrak po krajině slídí, Ku pahorku bode hřebce. Kůň trup větří, hříva se mu ježí, Jasný hled mu divě plane; Jezdec ostruhou jej bodne v ledví, V mžiku na vrchu s ním stane. „Jen se pni zde, jako chmel, ty lotře! Již jsi došel čelem místa! Pěkným stanem jsem tě obdaroval, Dědina má opět jista. 95 Vrhej sebou, však já tě již schvátím, Bys tak nebujněl na háku!“ A kord z pochvy ukrutný pán tasí – Aj, tu vzletí hejno ptáků. Krutě supové naň dorážejí, Kvákajíce v děsném kůru. Oř se chvěje, couvá, smutně řehce, Divě kope, pne se vzhůru. Vladyka zlobivě uzdou trhne, Vratolomno padá s oře, Podkova mu rozpoltila lebku – Umřel bez nářku a hoře. – K ránu plachý kůň přicválá domů, Vrátí se zpět bez vladyky, Po nádvoří těká, smutně hrabe A vysílá teskné ryky. I jdou sluhové tu hledat pána, U kolu jej našli v hloží; A když pohřbili jsou těla, kapli Zřídili zde k poctě Boží. 96 Vysvětlení.
Kastilianka. Městys Argnano leží blíže Burgosu, hlavního města staré Kastilie, které v klášteře San Pedro de Cardeňa tělesné pozůstatky španělského reka Cida chová. Udalost, jež se v básni naší vypisuje, přihodila se za vpádu francouzských císařských vojsk do Španěl.
Zkamenělí. Ode dávna jsou myslivci v té pověsti u lidu, že se černokněžnictvím zanášejí. Stále prý mají při sobě kouzelnou bylinu, čertiroh zvanou, kteráž tu mocnost do sebe má, že nosí-li ji kdo na těle a žádá-li blížnímu svému zlého, tak se také stane.
Paní Kochabambské. Kochabamba, hlavní město krajiny téhož jména v hořením Peru. Ve španělské válce roku 1815 odolala Kochabamba, ačkoli v městě již ani jediného vojína nebylo, toliko pomocí svých udatných a odvážlivých ženštin útokům španělského vojska; nicméně později během války převaze nepřátelské přece podlehnouti musela.
Jan Želivský. Na velkém sněmu stavů českých v Čáslavi roku 1421 přidány zvoleným 20 správcům zemským dvě osoby duchovní ku poradě, a sice z učení pražského mistr Jan Příbram [97] a z kněžstva kněz Jan řádu Praemonstratského ze Želiva, muž to v Praze velikého vlivu požívající, a hlavní zastavatel strany Táborské mezi Pražany. Vilém, jeho miláček, kněz strany Táborské, stal se jeho návodem kazatelem Svatomichalským. R. 1422 dne 9. března byl kněz Jan pod zámínkou nějaké porady na staroměstkoustaroměstskou radnici povolán, a zde z rozkazu konšelského sťat. Sprostý lid, u kteréhož Jan především velkou moc a přízeň měl, vzal krutou pomstu nad úskočnými konšely a staršími obecními. Vilém v nové radě vymohl, že ustanoveno, že smrtí Janovou vinní konšelé a mistři do Hradce Králové vypovězeni byli. Když však Sigmund Korybut, kníže Litevský, do Prahy přijel a ve správu království Českého se uvázal, učiněno mezi stranami jeho přičiněním příměří, a vyhnanci se do Prahy z části zase navrátili.
Půlnoční zemřelých. Lid v pověstech svých vypravuje, že každý nešťastník, mezi duchy se octnuv, nějakou věc v zástavě jim zůstaviti musí, chce-li z moci jejich opět vyváznouti. Morní čili bílá paní, ve staroslovanském bájesloví Morana aneb Marana zvanázvaná, bohyně zkázy. Kromě Čechů zosobují si i Jihoslované, Poláci a Litvané smrt co bílou paní, která jdouc kolem domu, kde někdo umříti má, buďto oknem do jizby se podívá, aneb na práhu se objeví. I v Kralodvor. Ruk. v Záboji zmíňuje se básník o Moraně: „po púti všéj z Vesny po Moranu.“ Příčina, že právě slovanští národové smrt si co ženskou bytost představují, leží hlavně v tom, že slovo smrt u všech Slovanů ženského rodu jest.
[98] Zastaveníčko. Lil, syn Lady, bohyně milosti, srovnává se v mythologii římské s Amorem.
Černoknižník. V noci na sv. Jana Křtitele a sv. Tómy (Tomáše) provozují se zhusta věštby a čáry. K těmto kouzelným výkonům obírají sobě čarodějové obyčejně rozcestí a hvozdy. Při čarování namáhá se ďas zlé obmýšlející černoknižníka rozličnými způsoby z kola ochranného vylouditi; podaří-li se mu to, bývá okamžitě veta po čarách, ano i kouzelníka samého velké neštěstí zasáhnouti může.
Rybákovo přání. Již řecký dějepisec Prokop (552) vypravuje, že Slované říční bohyně, Rusalky, ctí, a že při obětech, které jim přinášejí, věštby konají. I nejstarší český dějepisec Kosmas zmiňuje se o Tetce, sestře Libušině, že lid vzývati učila božstva vod, vrchů a stromů. Víly obývaly v lesích, a posud vypravuje si lid o lesních pannách. I jiné bůžky (δαιμóνια, běsy) staří Slované ctili.
Anglický pán. U Askalon porazil anglický král Richard, příjmím „lvího srdce“, vojsko tureckého sultana Sala-heddina, od Evropčanů obyčejně Saladin nazývaného, a osobně na vyzvání samého vojevůdce tureckého v souboji přemohl.
[99] Spící stráž. Podobný příběh vypravuje se také o Bedřichovi Velikém a o Napoleonovi I. Jednání obou těchto panovníků lišilo se však od onoho Karla V., které v básni se vypisuje. Bedřich dal nad provinilcem nález smrti pronésti, avšak později daroval postrašenému vojínovi milost; Napoleon úplně prominul nedbalému strážníkovi velké přečinění, a nabyl v něm nadšeného přívržence císařství.
Noc sv. Tómy. O ďáblech praví se, že jsou chromí a že mají ohyzdný obličej. V noci na sv. Tomáše toulají se prý po světě, ubližují lidem a hledí je ke zlému svésti; pročež není radno tento den přes půlnoc vzhůru býti.
TrebowlaTrębowla. Po smrti krále Michala z rodu Wisznowieckých r. 1674 zvolen v Krakově za krále Jan Sobieski, miláček polského národu a slavný pohromitel tureckého sultana Mahometa IV., příjmím vítěze, v bitvě u Chočima. Trębowla, starožitné město v dnešní Haliči, prostírající se na úpatí hory, na jejímžto vrcholku podnes spatřují se trosky druhdy pro příznivou polohu svou veledůležité pevnosti. Trębowla bývala údělné ruské knížetství. Lech čili Lach (od Rusů zvláště tak jmenovaný) = Polák. Aga, vůdce pluku janičarského. Ramazan, měsíc slavnosti a přísného postu u Turků.
[100] Obsah.
Stránka Zimní večer1 Kastilianka3 Upřený podíl7 Slepá pěvkyně15 Zkamenělí18 Paní Kochabambské22 Únos dívky24 Nocleh v lese27 Shledání33 Jan Želivský36 Půlnoční zemřelých39 Matčina přítomnost49 Zastaveníčko53 Černoknižník57 Rybákovo přání61
[101] Stránka Anglický pán63 Krkavci65 Útěk68 Dívčina z údolí72 Noc sv. Tómy75 Spící stráž80 Veský mistr84 Trębowla87 Vládyka94
[102] Opravy.
Str. řád. 4 6 místo: jak vlk když čti: jak vlk, když 8 14 “ zplane vzájemné “ zplane v vzájemné 13 32 “ bloubí bratrův duch; “ bloudí bratrův duch, 17 8 “ až i “ i až 24 9 “ ať, hrá se dál “ ať hrá se dál 33 2 “ šumný “ mrtvý 47 15 “ úzasem “ úžasem 50 1 “ Takto u kolébky “ U kolébky 51 1 “ chorobníčku “ chorobečku 52 6 “ jemu se zračuje “ chorému se zračí – 8 “ očka zatlačuje “ kalný zrak zatlačí
E: av; 2002 [103]