Paní Kochabambské.

Paní Kochabambské.
Ssují se Peruanské tvrze, Nepřítel vítězivě bojuje, Domácí chrámy loupí drze, A jatcům novou víru vnucuje. O, přeběda vám, Peruané! Již Kochabambu ztéká nepřítel, A v městě není síly branné, Ni jeden muž, ni jeden hajitel. „Nuž, mstěme my své padlé voje!“ Sbor vlastenských žen volá v božnici, Na oltář skládá drahé stroje, A mění za ně meč a přílbici. „Náš bůh jim šiky zmátne v seči, My z křídel jejich brky vyškubem!“ Sbor volá, božstvu blahořečí, A řadí se v pluk svatým pod dubem. 22 „Kdo by z nás,“ přísahají v bráně, „Chtěl prchnout, nech ta sketa zahyne; Kdo smrtelné podlehne ráně, Ostatní pomstí smrti hrdinné!“ A bleskem již se řítí z brány, Ve zmatku Španěl dá se do nohou, A zůstaví zpět drahé stany. Tak paní městu svému pomohou. Mnohým z nich vyvřel život v půtce, An dlouho neustaly v zápalu, A stíhati se jaly škůdce. Vlast uchová jim věčnou pochvalu. Podnes, když v Peru zbrojí páže, Tu stoupí vůdce ke své družině, A tase šavli všech se táže: „Kdeže jsou Kochabambské rekyně?“ ,Za vlast svou a za chrámy umřely!‘ Voj jedním hlasem provolává, Vesele točí lesklou ocelí, A statným paním úctu vzdává. 23