Veský mistr.
Již se tají ruch a lomoz denní,
Krajem pne se míru ratolest,
Jen zde v dílně ještě klidu není,
Robí veský mistr naručest.
Jak se tváře jeho zračí mílo!
Podařilť Bůh jeho manželku,
Robí šťastný mistr vzácné dílo,
Robí pro rozence kolébku:
„Tobě dík, jenž vládneš světy všemi!
Největší je ze všech otců běd,
Bez potomka zetlít v siré zemi,
Nezůstavit po sobě ni sled!
Tobě, otče náš! zní vroucí díka
Za robátko, jež jsi poslal nám,
Slyš mne, že hodného řemesníka
A ctitele Tobě vychovám!“
84
A rok mnohý minul. Na hřbitově
Zněl již večerního ave zvuk,
U krbu dlí vesničan si hově,
V krčmě divoký se vzteká hluk.
Jen zde ještě není konec znoji.
V dílně plno kvapu, šelestu:
Jedináček do světa se strojí,
Robí mistr tlumok na cestu.
„S Bohem, ty můj světe! S Bohem, synku!
Nuž jdi, tu máš požehnání mé!
V cizině zpomínej na matinku,
A na mistra v domovině své!
Přijmi poslední mé políbení,
Pojď sem ještě jednou na mou hruď!
Chop se víry – svatého brnění –
Již jdi – dvakrát, dvakrát zdráv mi buď!“
A rok mnohý minul. Opět muže
V prosté dílně spatříš v úspěchu,
Robí mistr nevěstino lůže,
Robí vázaného pro snachu.
85
Šťastně syn vykonal dalnou cestu,
Po otci by přejal řemeslo,
V dědině si vyhledal nevěstu,
By s ní sdílel žití slast a zlo.
Ve vísce se sběhly mnohé změny.
Dobrá máti v hrobě spočívá,
Chřadne, hyne otec opuštěný,
Pro nebeskou žatvu dospívá.
* * *
Již se tají ruch a lomoz denní,
Krajem pne se míru ratolest;
A zde v dílně ještě klidu není,
Robí veský mistr naručest.
Jak se síly jeho rázem drobí,
Bože, jak je ztrhán jeho hled!
Pro jedince-syna rakev robí –
Robil mistr v dílně naposled.
86