Půlnoční zemřelých.

Půlnoční zemřelých. (Pověst národní.)
Světlo v kraji, jako za dne. Po nezměrné nebes hloubi Půvabně se blankyt loubí. Měsíček se v jizbu vkradne, Zticha probíhá snu stany, Konejší hruď žalostící, Zahřívá bolestné rány, A celuje klidně spící. Mrtvo, neveselo v sadě, Jako v kryptě u zemřelých, Jako v křišťálovém hradě Prázdném živočichů bdělých. Chvílemi se země zhostí Právě záhrobního ticha, Táhlý povzdech veškerostí Plyne. Opět všecko zticha. 39 Vstane chudá žena z lůžka, V úpadu se z chaty řítí, Ne snad pro kouzelné kvítí, Ni na pozev lásky bůžka, Ni slavíka slouchat zpěvu: Mnohem po světějším zjevu Žena v této době pídí; Mní, že svítá se již v láně, Jasná noc zrak její šidí, Spěchá na jitřní v dům Páně. Záhy její dobré matce Ustlal hrobař na hřbitově, I plod nešťastného pudu Taktéž odpočívá v rově. A on, jenž jí mluvil sladce, Zůstavil ubohou v trudu; Ve světě se kdes plahočí, Znova chtíčům svým otročí – Sám na sebe metlu vije. Oklamaná dívka žije Nebeskému milencovi, Žije nyní život nový, Upřímně se hodlá káti Za minulé provinění, 40 Chce si ve svém pokoření Milost Boží vyzískati. Modlitby si v ruce nese, V pásu růženec se třese, Nevšímá si mdloby těla, Chod svůj přibystřuje stále, V úpadu se žene dále, By v čas přišla do kostela. Jižjiž slyší varhan znění, Slyší v kůru žalné pění. Neznámý kněz u oltáře, Ve svatyni matné davy, Všude zří neznámé tváře; K zemi nakloňují hlavy, V modlení zabráni cele, V kroji dávno přešlých časů Zvolna chodí po kostele. Stane zbožná žena v žasu, Vynímá růženec z pásu, Strach jí hrdlo mocně stiská, Po domovu se jí stýská. V tom k ní stařena se blíží, A příšerným hlasem skuhře: 41 „Milá dcero, vrať se v chýži! Můžeš zlého zde dospěti, Není jisto zde ni kuře, Půlnoční se u nás světí. Rychle ze svatyně znikni, Avšak dříve plášť svůj svlíkni, A prostři jej na podlaze, Sic ti přijde chod tvůj draze!“ V udivení žena trne, Bezděky tvář slzou rosí, Dlouho s odpovědí váhá. Tu k ní robátko se hrne A dojemným hláskem prosí: „Moje máti! máti drahá!“ Ples se v ženě náhle budí, Radostí se celá třese, Tváře se jí živě rudí, Rajský pocit čije v hrudi; Zhůru poupátko své vznese: „Pojď sem, pojď sem, ty má hlavo! Jak je líčko tvé tak siné! Což pak nejsi tady zdrávo? 42 Jak se to tvé oko trhá! Jak jsi změnilo se v roce! Což tak tělíčko tvé drhá, Mluv, proč vzdycháš tak hluboce? Neboj se již, ty příšery Zlé ti více neučiní, Dokud na hlavě mé který Vlas je, máti tě zastíní. Až zas budem spolu doma, Pod srdcem bych měla vzíti, Všeho budeš znova míti. Ptáka koupím ti s křídloma, Z lepenky robené chaty, A berušek bílých stáda; Neboj se již, synku zlatý, Jsi můj, mama tě má ráda!“ U oltáře sluha Boží Nejsvětější vystavuje; Každý klesá na kolena, Boha svého oslavuje. Ke vratrůmvratům se krade žena, Na podlahu plášť svůj složí, A ven pádí vyděšená. 43 Letí s děckem jako divá, V teplý šat je zaobalí, A na srdci je zahřívá. Vznikne v pláni rokle šírá, U věčnou tmu dno své halí, Hle, otvorem cosi čmýrá! Probůh, jaká to obluda? Stále trčí vzhůru k nebi, Ve vlasech hrá záře rudá, Jak se siné líce šklebí! Kol ní bílé roucho plyne, V půli černě opásaná, Krvavým závojem kyne – Bože, totě morní panna! „Jesu Kriste! pomoz, pomoz!“ Úpěnlivě žena volá, V uších zní jí strašný lomoz, Ostrý smích zaznívá zdola, V zápětí ji přízrak stíhá. Ve vzduchu se vichr zdvihá, Měsíček se v mračno kreje. Střelmo žena s děckem pílí, Polní pěšinka ji zmýlí, 44 A v les pustý se poděje. „Pomoz, pomoz, Boží Synu!“ Naříká a dále letí. Nikdo neslyší chudinu, Žádný hlas jí neodvětí, Jediná žežhulka s buku Na ni volá: kuku, kuku! Rychle blíží se již ránek, Vystřídá se doba denní; Podruhé zní kuropění, Na východě světla stánek V lesku vábném se otvírá; Hrobů brána se zavírá. Dobrá žena v chýžce stane. Dlouhým během vysílená, Bledá, celá ustrašená, Proudem pot jí s tváře kane. Na posteli šat svůj prostře – Co to zde, co to drkotá? Do šatu nahlédne ostře, Závrativě se kolotá, V uleknutí cosi hlesla, 45 Těžko uvěřiti tomu – Dobrá žena si přinesla Ze svatyně kostru domů. Ze zástupu zevlujících Člověk šlechetný vystoupí, Bohu duši vzdá, a skočí Do vln vírně se chrlících. Zlostně vody val zaoupí. Smělec zmizí davům s očí, Tůně lakotná jej schvátí; On však srdce nepotratí, Mužně jme se zápasiti, Mocně dělí vlny dravé, Potře vody požíravé, Vítězivě k cíli plave; Ještě skok a – nebi díka! – Křepkou dlaní za šat chytí Tonoucího nešťastníka. Na pobřeží zástup jásá. Plavec z účastu se těší, Znova odvahou se pásá, A zpět s kořistí svou spěší. Posléz stane na pevnině. 46 Ohlédne se, zbledne, žasne – Vězeti mu v ruce spasné Zůstal šatu kus jedině. Takto žena oklamaná. Vnější svět se jí zahalí, Osudu bolestná rána Jako třtinu ji povalí. Obejde ji těžká mdloba, Ó, by ta nešťastná roba Nikdy více neprocitla! S poledne, když ze svatyně Modličové domů spějí, Jedna dobrá přítelkyně U ní v chatě se zastaví, A s úzasemúžasem jí vypráví, Že na jitřní pláštík její Nalezen byl rozškubaný, Po kostele rozmetaný. Avšak s ženou se již šeří, Více již co cítit nemá. Na dotaz je ke všem němá, 47 Knězi jedině se svěří. Starých kostí nedožila: Do dne do roka již byla Na půlnoční mezi duchy. 48