Zastaveníčko.
Na hradě se pitka odbývá,
O závod rytíři pohár točí,
Snědá tvář se rýnským zardívá,
Ospale zpod řas mhourají oči.
Mnohý zpitoměl a s židle spad‘,
Mnohý starý zabiják již dřímá,
Jen pan hrabě, ač již není mlad,
Ještě číši v pevné dlani třímá.
Posavad je křepká jeho páž,
Jako mramor v starodávné kobce,
Podepřen zde sedí o palaš,
Jako socha na rytířské hrobce.
Slíčnou dcerušku má hradní pán,
Lásky neduhem mu těžce stůně;
Jako plachá laň snu prchá stan,
By na sadě posteskla si Luně.
53
Do noci se hýří na hradě,
Kraje nezdá se mít hlučná pitka;
Zatím dívčí srdce v zahradě
Nyje, toužně čeká na militka.
Haluze-li roní suchý list,
Stane a napnutě v dáli hledí;
Zazní-li nočního vánku svist,
Něžnou tvář jí trapná touha zbledí.
Kouzlem vábiti se hocha jme.
Když ponejprv kohout zakokrhá,
Rychle bílou lilji uškubne,
A list po listu potichu trhá.
Sotva poslední list dotrhne,
Na hlas zvolá: „Lile, Lile, Lile!“
Tu se v pláni řehot rozlehne –
Kynou ňádra, srdce bije čile.
Otevrou se dvířka zahradní,
Loubím kvapné kroky zašelestí,
Jakés sladké jméno sadem zní –
Zrůmění se tvář tou blahou věstí.
54
Švárný rytíř v bílém taláře,
Na přílbici černé péro věje,
Čacká hruď milostnou slastí vře,
Pádné rámě toužebně se chvěje.
Ohnivě se k sobě přivinou,
Jenom sobě žijí v době slastné,
V jeden sladký cit se rozplynou,
Jedním dechem dýše to dvé šťastné.
Měsíc pojeví se na nebi.
Černý kříž se mihne na taláru,
To kříž jeho muk a poroby,
Povinnosti, milostného žáru.
Zazní ve vzduchu bolestný hlas.
Rytíř bleskem zmizí v dáli šedé,
Poletuje kadeřavý vlas,
Jedním klusem ku klášteru jede.
Za ním lkavý větřík laškuje –
V sadě vzdychá spanilá děvice,
Vřelá rosa tvář mu svlažuje –
V sadě slzí milenky zřenice.
55
Do rána se hýří na hradě,
Kraje nezdá se mít hlučná pitka;
Zatím choré srdce v zahradě
Nyje, marně čeká na militka.
56